Tomáš Jan Podivínský:
Velvyslanec ČR v Německu

Lidé si jako velvyslance představují hodně formálního reprezentanta státu v zahraničí, který chodí po honosných recepcích...

Velvyslanec v mém podání rozhodně není šedovlasý pán ve tmavomodrém obleku, který s dlouhým doutníkem odjíždí velkým černým Mercedesem na desátou hodinu do oranžérie na snídani – a pak se celý den věnuje jen příjemným rozhovorům a recepcím a večer končí koncertem klasické hudby. Snad jediné, co by na mě sedělo, jsou ty tmavomodré obleky, ty mám rád, a možná trochu šediny, půl století je prostě znát. Jinak je ale všechno mnohem prozaičtější.

Co je tedy Vaší skutečnou náplní práce, jak vypadá Váš den? 

Pracovní den mi začíná budíčkem v 5.30, během snídaně proběhnu německé i české – a ze zájmu i rakouské – zpravodajské servery, dělám si poznámky nebo si „nahodím“ text k nějaké přednášce, projevu, zdravici, nebo si píšu témata k diskusi. Pro kolegyně a kolegy je méně příjemné, že si většinou takto ráno zapisuji i témata, která jim pak dávám k podrobnějšímu zpracování. Což neznamená, že by překládali noviny, ale za tématy jdou na osobní schůzky, jednání, konference, prostě získávat využitelné a zajímavé informace z teritoria. Jinak bychom tady nemuseli být, protože internet a noviny mají v Praze taky. A pak kolotoč schůzek, jednání, konferencí, sympozií a taky běžná administrativa, dopisy, zprávy, chod velvyslanectví, koordinace s jednotlivými odděleními, stanovování trendů, aktuálních témat a priorit.

Večer pak povětšinou nějaké kulturní nebo diskusní akce, je jich tolik, že chodím jen na ty naše vlastní nebo tam, kde mohu být aktivní a něco ovlivnit, pasivní účast jenom v případě protokolární nutnosti. A také ty Vámi zmiňované recepce. Když je člověk v teritoriu už delší dobu, je komunikativní a umí také leccos zařídit, tak je známější a lidé s ním chtějí víc pohovořit – takže se mi často stane, že na recepci ani nic nesním, protože to sní ti přede mnou. Německo je obrovské, cesta domů trvá často i tři, čtyři hodiny, a to nejezdíme zrovna pomalu. Někdy je to z donucení i na letadlo, když má člověk být v jeden den ve Frankfurtu, Mnichově a večer zpátky v Berlíně, tak to jinak nejde. To je pak takový opravdu skoro doslova „úlet“, a k tomu létám hrozně nerad.

Doma si pak večer vezmu poštu, podklady na příští den, připravuji se na jednání, píšu si projevy nebo vymýšlím, co ke stejnému tématu už pošesté za sebou říct jiného. Tohle samozřejmě nejde dělat pořádně jenom „od do“ nebo „na sporo“, sem člověk musí dávat osobní nasazení, invenci, hodně energie navíc a taky – jak říkal Franta Kocourek – „byt furt ve střehu“.

Co vůbec bylo impulsem k Vašemu působení v diplomacii?

Svatý kopeček u Mikulova. Zní to asi trochu bláznivě, ale je to opravdu tak. Moje rodina z matčiny strany pochází z Vídně, stará česká vlastenecká rodina z „českého“ desátého okresu, jeden z bratranců tam ještě stále bydlí. Před rokem 1989 jsem se do Vídně nikdy nesměl podívat, soudruzi mě nepustili. Ale příbuzní k nám jezdili, ty museli jednou za rok do ČSSR pustit, na to byly Helsinky. A já se strašně moc chtěl podívat do země, odkud ti naši příbuzní přijížděli, kde vyrostla moje babička, kde plavávala přes Dunaj, chodila do Prátru a kde můj praděda, po kterém jsem Tomáš, vyráběl nábytek. Občas jsme jezdili do Mikulova a v létě později večer byla ze Svatého kopečku vidět načervenalá záře na horizontu, to svítila Vídeň. Tak jsem se jezdil „dívat na Vídeň“, nad přísně střeženým hraničním přechodem, který už dávno není funkční. Ba i tu silnici, která víc rozdělovala, než spojovala ty tehdejší dva světy, už dávno rozorali a místo ní je normální pole, které konečně nese užitek. A já ty světy chtěl strašně moc spojovat, všechny ty naše příbuzné, říkal jsem, že chci být diplomatem a obě země dávat dohromady. Tehdy si právem všichni klepali na čelo a nechávali „to dítě snít“. No, a v roce 1996 jsem nastoupil jako diplomat na naše velvyslanectví ve Vídni. Prostě i zázraky se v životě občas dějí.

Jak velvyslanec nejlépe rozpozná prostředí svého působení?

Musíte mezi lidi. Nejenom mezi politiky, velké byznysmeny, na konference a sympozia v hlavním městě nebo na plesy a veletrhy, ale do regionů, do malých měst, pohraničních vesnic, do škol, na místní hospodářské komory, na hasičskou zábavu a v riflích a v tričku nakupovat v sámošce – a pořád se všemi mluvit a dívat se pozorně kolem sebe. Vnímat tisíce malých věcí, ale nezapomínat také na velké projekty, jako železnice nebo přístavy, které přetrvají generace. A přemýšlet, co by mohlo být pro nás užitečné, inovativní, zajímavé, kde je potenciál pro spolupráci, pro něco nového, nebo taky konfliktního a jak tomu předejít.

Co tvoří největší procento Vaší práce?

I přes potřebnou kulturu, politiku a formální povinnosti se přeci jen nejvíc věnuji péči o obchod, pak také o technologie, o výměnu v oblasti vzdělávání – jak mezi univerzitami, tak mezi technologickými centry. Založením jsem spíše praktik než tvůrce hypotéz a teorií. Když bych s Vámi mluvil o „prohlubování a rozšiřování našich dvoustranných vztahů a jejich intenzifikaci“, tak si taková „blablabla“ nikdo právem nepřečte. Jednou mi kolegové dali návrh dopisu, kterým jsem měl starostovi malé obce sdělit, že nedostane dotaci na cyklostezku kolem vesnice. Napsali mi, že je to „z důvodu komplikace implementace strukturální koheze…“. Tak jsem jim to hodil do koše. Na první dobrou jsem tomu nerozuměl ani já, který se tím zabýval denně, jak tomu měl rozumět starosta malé obce. Když mě prezident Zeman vysílal na misi do Berlína, řekl mi, že 80 % mé práce má být pro obchod a nové technologie. A můj učitel diplomacie Jiří Gruša mi kdysi řekl, že je štěstí, že politika žije z obchodu a ne naopak, že bychom v tom opačném případě totiž už dávno umřeli hladem. Snažím se proto držet ponaučení obou těchto osobností.

Co by se Němci mohli učit od nás, čím jsme pro ně zajímaví?

Kdysi jsem někde řekl, že když se spojí německý smysl pro systém a řád s českou vynalézavostí a improvizačním talentem, tak jsme neporazitelní. A to platí pořád. Učíme se jeden od druhého a je to oboustranně prospěšné. Nejenom, že jsme společně lepší a tím úspěšnější, protože v globálním pohledu nejsme konkurenty, ale partnery – a konkurence je pro nás v Číně, v Americe, v Indii a přibudou další. Nejpodstatnější je, že se mezi námi buduje důvěra. Společně prožité je desetkrát pevnější, než i opakovaně čtené nebo jakkoli zprostředkované. V mediálním světě, kde se „bad news“ stávají „good news“, ve světě různých hybridních konfliktů, dezinformací a informačních pokřivení začínáme mnohem víc věřit vlastním, osobním zkušenostem víc, než těm zprostředkovávaným a podsouvaným. Chtělo by se říct: „Pán Bůh zaplať“ – a to potom drží pevně a taky vydrží.

Dávno minula doba, kdy jsme byli pro Němce zajímaví jen jako levná pracovní síla nebo zdroj levné výroby, obojí mají dnes výhodnější v Asii a částečně i v Africe. U nás je vysoký inovativní potenciál, máme spoustu chytrých a nadaných lidí v oborech budoucnosti jako jsou nanotechnologie, umělá inteligence a další. Umíme přemýšlet a pracovat způsoby, kterým Němci rozumějí, a my rozumíme jim, a nejde tady samozřejmě jen o vynikající, ale pořád dokola omílanou „výkladní skříň“ mladoboleslavskou Škodovku, příkladů je celá řada a pořád přibývají další. Někdy se mi chce, v pozitivním smyslu toho slova, říct, že jsme ke spolupráci „odsouzeni“ – a to je dobře. Dějiny nás učí, že když jsme spolupracovali, dařilo se nám všem dobře, když jsme stáli proti sobě, přineslo to vždycky jenom utrpení, v důsledku zase oběma. A dnes máme opravdu nejlepší spolupráci – a tím i vztahy v celé dlouhé historii! To není klišé nebo propaganda, to je fakt a stojí za to si to čas od času taky uvědomit.

Německý velvyslanec v ČR, pan Christoph Israng, se vyjádřil k Sudetským Němcům jako ke skupině, která nejvíc sounáleží s Čechy a nejvíc tu investuje. Jaká je z Vašeho pohledu mezi nimi nálada a názor na současné Česko?

Lidé se sudetoněmeckými kořeny, z nichž jsou mnozí v Sudetoněmeckém krajanském sdružení – a ti jsou v Čechách označováni za ty „Sudeťáky“, nejsou dnes hlavně žádní nepřátelé. Vím, že budu zase kritizován všemi možnými českými strachotvůrci, kteří se se Sudetskými Němci mnohdy v životě ani nesetkali. V Bavorsku má dnes skoro každý třetí, čtvrtý člověk nějaký rodinný kontakt s odsunutými Sudetskými Němci, kteří jsou oficiálně bavorským „čtvrtým kmenem“ a dnes zastávají také důležité pozice v byznyse i ve státní správě. Nesetkal jsem se s nikým z nich, kdo by chtěl zpátky nějakou chalupu nebo pole někde u Liberce, Aše nebo na Šumavě. Většina z těchto lidí tam ani nikdy nebyla, jen ví, že odtamtud pocházela jejich prabába nebo někdo z rodiny. Co by měli chtít? Rozbořenou chalupu, kus zanedbaného pole? Tito lidé si přeci dobrým obchodem s Čechy vydělají za rok na tři takové chalupy a za ty peníze si koupí, co sami chtějí – nový dům, auto, nebo letí na dovolenou k moři, nebudou je investovat do opravy chalupy někde v českém podhůří. To je realita. A ti lidé nejsou nijak nepřátelští k České republice, většinou dokonce naopak, jak říká kolega Israng, anebo nemají žádný zvlášť patetický vztah v Česku. Jsme pro ně přátelé, sousedé, kdysi v rodině někdo mluvil i česky, oni už ani ten jazyk většinou neznají, což je obvykle mrzí, a zase ne z důvodu, že by nás chtěli poučovat, ale že by tak mohli s námi třeba dělat ještě lepší obchody a ještě víc spolupracovat – tedy profitovat, i víc poznávat. A už ani to Sudetoněmecké krajanské sdružení, ten u nás tolik skloňovaný „landsmanšaft“, nemá ve stanovách dřívější požadavek na „navrácení vlasti a majetku“, škrtli to, protože ví, že je to blbost a že to ani nikdo reálně nechce. A tu zbylou hrstku povětšinou opravdových hnědých darebáků ze sdružení Witiko nejenže nechtějí jako členy do Landsmannschaftu, ale nedovolí jim mít ani informační stánek na každoročních setkáních, jako letos v Řezně, kde jsem mluvil jako první český velvyslanec v historii. Doba je dnes úplně jiná, všichni profitujeme ze solidní a rovnocenné spolupráce a sudetoněmecký strašák je pro mě takový šumavský „sněchulák“ – na jaře, když začíná život, tak roztaje a zmizí, zůstane po něm nejvýš děravý rezavý hrnec a odrbané koště a když ho někdo příští zimu náhodou zase pracně uplácá, tak po zimě zase přijde jaro, tak je to dané – i pro ty naše domácí strachotvůrce.

Naše vztahy s Německem, minimálně ty ekonomické, jsou historicky na nejlepší úrovni. Dá se v nich některá oblast nazvat „složitější k vyjednávání“?

Nejen ty ekonomické, ale všechny roviny našich vztahů jsou opravdu nejlepší v historii, kulturní výměna, bezpečnost, technologie... To ale nespadlo z čistého nebe, to nám nikdo nedaroval, to se muselo někdy opravdu hodně tvrdě odpracovat, po desetiletí a na obou stranách. A není to tak už odteď automaticky na věky – jako o všechno, i o vztahy mezi zeměmi se musíte pořád starat, rozvíjet je, kultivovat – a přizpůsobovat také měnícím se podmínkám, nejen technologickým, ale také mezinárodním, na které většinou máte nevelký nebo spíše žádný vliv. Je to mravenčí práce, která nikdy není moc vidět, ale bez té by nefungoval obchod, ani kultura nebo cestování. 

Jasně, dodnes máme i těžší témata – a nejsou to, jak by se na první pohled mohlo zdát, témata minulostní jako holocaust nebo už zmiňovaní Sudetští Němci. Jsou to ale třeba rozdíly v zajišťování energetické soběstačnosti – Němci ukončí jadernou energetiku za dva roky, my chceme stavět dál v Dukovanech i v Temelíně. Sporná je také otázka povinného přerozdělování migrantů. Nesouzníme třeba v kohezní politice – Německo je největší čistý plátce, my jsme ještě stále příjemci – byť profit z projektů u nás jde výrazně i k dobru německých koncernů a bank. Průjezd Bundeswehru přes naše území by jistě také vyvolal silné negativní emoce, přitom jsme obě země spojenci a členové NATO. My potřebujeme kvalitně splavné Labe až do Hamburku, některé kruhy a politické strany v Německu by z Labe zase chtěli nejlépe brouzdálko pro bobry, žáby a netopýry. Složitějších témat je a bude vždycky dost, jak je to normální v každé rodině, obci, v každé zemi. Ale demokracie žije z diskuse a důležité je, aby se diskutovalo korektně a jako rovným s rovným. A to se v případě Německa daří skvěle, Strategický dialog máme jenom s Německem a právě v tomto formátu se daří úspěšně řešit i tato vzájemně nesouladná témata. A také boj s přeshraniční kriminalitou, hlavně s pašováním drog, zdravotnické služby přes hranici a mnohé další.

Jaké jsou hlavní cíle české diplomacie v dnešním Německu? A Vaše osobní?

Být stále pevnějšími partnery a společně jít také dál do světa pro profit obou zemí, nejenom v obchodu, přestože ten hraje samozřejmě stěžejní roli, protože obě země mají výrazně exportní ekonomiku. Pro Německo bychom měli být dál nejen zajímavou kulturní a výrobní zemí, ale stále víc zemí budoucnosti, nových technologií, inovací, rychlých, chytrých a zároveň komplexních řešení. Prostě být „smart“. Máme na to právě ve spolupráci s Německem. Bezpochyby musíme diverzifikovat naši exportní ekonomiku, hledat nové trhy, příležitosti, spolupráce s ostatními po celém světě, ale Německo pro nás je a ještě hodně dlouho bude největším obchodním partnerem, kam směřuje 1/3 našeho exportu a polovina z něj jde dál do světa. Němci u nás mají největší reálné strukturální investice, na 4500 firem a společností. A Německo pro nás bylo a zůstane největším sousedem – a pro všechny, ve městě či na vesnici, tedy jak mezi velkými, tak i malými, je výhodné mít ty nejlepší vztahy právě „přes plot“. Takže hlavní cíle: široká komunikace, výměna informací, kvalitní dopravní spojení, společný vývoj v digitalizaci průmyslu, umělé inteligenci a internetu věcí. Velký potenciál je v kosmickém průmyslu, ve zbrojním průmyslu, ale třeba i ve využívání vodíku nebo v potravinách a medicínské technice a chemii. Všude tady jsme dobří, Němci také, ale společně budeme ještě lepší. A hlavně – abychom dál komunikovali „na roveň očí“ a dívali se ne zpět, ale dopředu. To tu opakuji hodně často a takové opakování je v praktickém důsledku opravdu ta pověstná matka moudrosti česko-německých vztahů do budoucna.

Jaký je Váš vztah k Brnu? Doporučil byste Brno svým kolegům diplomatům? 

Brno mám strašně moc rád, mám niterně osobní vztah k tomuto městu, k lidem, k jižní Moravě. V Praze jsem doma, bydlíme tam, ale v Brně mám maminku a sestru, skvělé kamarády z gymplu na Křenové, máme chatu na Priglu, v Brně se narodil syn – a dcera ve Znojmě. V Brně prostě nejedu tramvají, jako v Praze, v Berlíně nebo ve Vídni, ale „valim šalinó“. Jenom v Brně se potkáte pod koněm „u žirafy“ a centrálnímu historickému náměstí mentálně nedominuje morový sloup, ale doslova světově „unikátní hodiny“, na kterých navrch nikdo nepozná, kolik hodin právě je. A o tom to je, genius loci, říká se tomu hezky vznešeně, pro mě prostě „betelný Brnečko“.

Často říkávám právě kolegům z jiných kontinentů, kteří jsou v Berlíně akreditováni i pro Českou republiku, aby nejezdili jenom do Prahy, kde samozřejmě mívají jednání na ministerstvech, v Parlamentu a podobně, ale aby se jeli podívat i do Brna, bez toho že nepochopí naši zemi. Samozřejmě i na jiná místa u nás, do Ostravy, do Českých Budějovic, ale většinou jsou takoví kolegové akreditovaní pro několik zemí, takže toho času na poznávání okolních států moc nemají. Říkám jim ale, že kromě Prahy je Brno minimální základ, jinak nám důkladněji neporozumí. Tak snad aspoň někteří chtějí opravdu porozumět.

Co říct závěrem?

Snad, že je z našeho povídání znát, že i velvyslanec může být docela normální, obyčejný člověk, ne nacionalista, ale patriot, který přestože žije a cestuje různě po světě, má neskutečně rád svou zemi, je na ni přes všechny složitosti hrdý a všude dává najevo, že je šťastný, že do této země patří a že pro ni může pracovat. Pořád si málo vážíme sami sebe a to je škoda. Naštěstí mladé generace už jsou sebevědomější, více se prosazují i ve světě a hrdě dávají najevo, odkud jsou. Prostě být světoví, ale nenechat si vzít a ani neztratit naši vlastní identitu, právě která nás dělá výjimečnými mezi ostatními. A toho si ti chytří ostatní také váží a cení, to je na nás to nejvíc „luxury“.