Nový šéf činohry NdB Milan Šotek:
Šéfovat má člověk, jen když má sílu šéfovat!
Jaká byla Vaše cesta k divadlu? Zajímá nás vše – od prvních momentů až po současný stav (města, divadla, pozice).
Vědomí, že jsem „u divadla“, svádí vyprávět o cestě k němu jako o jediné možné. Člověk pak ze vzpomínek přirozeně vybírá ty, které mají ukázat, že se jako divadelník narodil! Ale také jsem mohl být vrcholovým tenistou... V útlém dětství to byla především fascinace mluveným slovem. Národní pohádky v podání Karla Högera či Jana Pivce. Fascinoval mě Erbenův či Němcové jazyk a zároveň provedení interpretů – jejich intonování! Později nahrávky Cimrmanů, Semaforu, Osvobozeného... Ty mám naposlouchané jako hudební kompozice. Však jsou také založeny na precizní práci s rytmem. A kolem jedenáctého roku života přirozená potřeba obdobné autorské divadlo sám vytvářet. Založil jsem si vlastní Divadlo U Pytlíku a víkend co víkend hrál na pražském malešickém sídlišti babičce Alence, mému prvním publiku. Cimrmanovských inspirací bylo pravda víc, než je zdrávo, dokonce jsem k Vánocům dostal vysněný řečnický pultík. A nějakých sedm let na to úspěšné přijímací zkoušky na pražskou DAMU, obor režie-dramaturgie. Pod dramaturgií jsem si tehdy představoval psaní pro divadlo a trochu mě zaskočilo, že budeme „jen“ interpretovat texty, které už někdo jiný napsal. Čili činohru a dramaturgii, tento středoevropský výdobytek, jsem pro sebe objevil až na poslední chvíli. A svůj sen o ní se pokoušel realizovat ve velkých činoherních domech coby dramaturg Moravského divadla Olomouc, Divadla na Vinohradech a pražského Národního divadla, až jsem přijal nabídku ředitele Martina Glasera vést soubor Mahenovy činohry.
Jak se Vám líbí v Brně, sžil jste se už s městem a divadlem jako takovým?
První mé vyznání musí zamířit do divadla. K budově Mahenova divadla. To je dům nesmírné krásy a nepochybuji, že divadelní senzibil lokalizoval by zde mnohá zřídla pozitivních vibrací. Činohra je zde jednoduše „chtěna“ – energie mezi jevištěm a hledištěm umí být intenzivní, a přitom intimní. Dochází mi, a nikdy si toho nepřestanu vážit, že mi v posledních deseti letech bylo dáno pracovat v nejkrásnějších divadelních domech u nás. Divadlo na Vinohradech, Stavovské divadlo, Historická budova ND. Mahenka do této velké čtveřice patří. A k tomu ozdravný účinek Reduty, divadla s odlišnou, ne tak honosně reprezentativní atmosférou a funkcí. Brnu jako městu jsem pak propadl zcela. Báječně se tu jí, pije, žije… Teď ještě ta činohra!
Na uměleckého šéfa jste poměrně mladý – berete to jako plus či mínus?
Jako plus beru, že si o mně myslíte, že jsem mladý. To v Kristových letech povzbudí. Když se ohlédnete do historie, zjistíte, že Jiří Mahen přichází do Národního divadla Brno kolem pětatřicátého roku života. Karel Hugo Hilar v témže věku šéfuje pražskému ND, nejinak tomu bude u Otomara Krejči. S těmito velikány českého divadla se zde nechci sám srovnávat umělecky, věkově však dobře mohu. Člověk zkrátka musí disponovat příslušnou energií, aby v takovém provozu, jaký „spojené závody“ NdB představují, jisté věci zmohl. Šéfovat má člověk, jen když má sílu šéfovat!
Kdybyste se mohl na jeden den stát hercem – jakou roli byste si chtěl zahrát? A proč?
Popravdě, úplně mi stačí hrát dennodenně roli uměleckého šéfa. Což je role, na kterou jsem si nikdy před tím nemyslel. A teď, když mě do ní Martin Glaser obsadil, těší mě na ní pracovat. Hrát ji přirozeně, artikulovaně, být jí práv, nepředvádět souboru šéfovskou šmíru. Role totiž mnohem spíš hráváme v životě, herec na jevišti obvykle vytváří postavu. Tedy jiného člověka. A toho bych se v případě šéfování rád vyvaroval – aby se ze mě stal jiný člověk. Nutný korektiv mi snad poskytne kolektiv, jejž si s sebou s plnou důvěrou v jejich talenty přivádím: kmenový režisér Štěpán Pácl, dramaturgové Hana Hložková, Bára Gregorová a Jaroslav Jurečka a v první vlně herci Petra Lorencová, Ivan Dejmal, Vojtěch Blahuta, Tereza Páclová a Petr Kubes.
Při nástupu do Mahenovy činohry jste měl zajisté nějaké obavy a vize svého nového působení – jaká je realita? Co Vás překvapilo mile a co jste naopak vůbec nečekal?
Stran vizí – přiznávám, že pro mě bylo více než úlevné, když jsem na březnové tiskovce mohl odkrýt dramaturgický plán sezony 2019/2020. Tedy své záměry v konkrétnostech. Předchozí rok jsem si musel vystačit s obecnými prohlášeními, která v zásadě sdělovala, že v činohře NdB chci pěstovat činohru: varioval jsem slogany typu „Činohra není sprosté slovo“ či „Činohra na pomezí s činohrou“. Na druhou stranu, bylo dobré, že jsme tuto ideovou část nepřeskočili. Že jsme si soustředěně zformulovali, proč je i dnes „herecké jednání v dramatické situaci“ tím nejzajímavějším, co činohra může svým divákům nabídnout. A stran překvapení – to největší patrně souvisí se zjištěním, že Mahenova činohra je nejen městem, ale často i lidmi uvnitř NdB spojována povýtce s tím, co se odehrává v Mahenově divadle. Mým úkolem bude teď naše diváky i náš provoz naučit, že je to značka, kterou lze s důvěrou vyhledat jak v Mahence, tak v Redutě. Reduta si může ze své důstojnější sestry utahovat – „neber se tak vážně!“ –, ale nesmí se vůči ní chovat podvratně. A naopak Mahenka by se měla leckterými inscenačními postupy Reduty inspirovat. Oba domy se mají vzájemně okysličovat a doplňovat. Mahenova činohra ale nejsou ani tak domy, jako soubor. To on veškeré naše konání sceluje. Rád bych v příštích pěti letech vytvořil jeden z nejrespektovanějších činoherních ansámblů v zemi.
