MUDr. Zuzana Vykutilová:
Nečekám, až přijde ke mně, jdu za tím já

Paní doktorko, co bylo impulzem ke specializaci v oboru dermatologie a korektivní dermatologie?

Pocházím z lékařské rodiny a od dětství jsem v sobě cítila, že se chci stát lékařkou. Můj otec byl internista, jeho sestra, tedy moje teta, se věnovala chirurgii. Byla to právě ona, kdo se stal mým vzorem úspěšné ženy-lékařky. Začala jsem studovat Lékařskou fakultu v Brně. Ve 4. ročníku studia mi pan docent (dnes profesor) Pospíšil nabídl uvolněné místo pomocné vědecké síly na dermatologii. Na kožní klinice jsem jako „pomvědka“ působila až do konce studia, tedy celkem 3 roky.

Jaký byl obor korektivní dermatologie v době, kdy jste začínala?

Obor korektivní dermatologie vznikl až v době, kdy jsem měla za sebou jak promoci, tak první atestaci z kožního lékařství. Jsem ráda, že jsem mohla být u samého začátku. Po ukončení studia jsem toužila zůstat v Brně. Lákala mne chirurgie. Bohužel brali jen muže a já tak zůstala nadále na kožní klinice. Profesor Záhejský, který byl mým dalším nadřízeným, ve spolupráci s docentem Feřtekem z Prahy a paní profesorkou Bartošovou z Olomouce a několika dalšími spolupracovníky dali vzniknout novému oboru – korektivní dermatologii. Ta v sobě částečně zahrnovala i plastickou chirurgii. To se psal rok 1984. Nový obor byl na světě a jeho první absolventkou byla dr. Adámková. Já se stala v roce 1985, tedy rok po vzniku oboru korektivní dermatologie, druhou lékařkou v celém Československu, která složila atestaci z korektivní dermatologie. Následně vzniklo 1. pracoviště korektivní dermatologie při klinice ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně.

Korektivní dermatologie i plastická chirurgie musí nutně předpokládat mimo jiné šikovné ruce. O těch vašich hovoří klientky a klienti jako o „zlatých“, „šikovných“, „kouzelných“. Narodila jste se s tímto darem anebo se to dá natrénovat?

Řeknu spíše jednu příhodu z mého útlého dětství, kdy jsem každé prázdniny trávila u své prababičky, která mne od mých pěti-šesti let vedla k ručním pracím, zejména háčkování a pletení. Také moje teta, o které jsme již hovořili, úžasná dáma s kouzlem osobnosti a jistou noblesou, která pracovala jako chirurg, byla na ruční práce velmi šikovná, a tak jsme spolu vyšívaly, háčkovaly i pletly. A nyní ta příhoda. Nevím, zda se nám tehdy zašmodrchalo klubíčko vlny anebo to bylo vřeteno, ale není to podstatné. Já byla malá holčička a prostě jsem to chtěla rychle napravit a začala to tak nějak zbrkle muchlat. Tehdy mne teta pokárala a dodnes přesně vím, že mi řekla: „Nic nedělej násilím, všechno musíš opatrně a trpělivě rozmotat.“ Já se tehdy hodně zastyděla a vzala jsem si to k srdci. Dnes mohu říci, jednou provždy. A od té doby vše opatrně a trpělivě „rozmotávám“.

Nastoupila jste na kožní kliniku, kde jste zprvu svoji perspektivu příliš neviděla, přesto jste trpělivě hledala cestu, která by vás dovedla tam, kde jste chtěla být. Podělíte se námi s tím, jak se to seběhlo?

Přiznávám, že jsem tak nějak zůstala trčet nepříliš ráda na kožní klinice, protože na chirurgii nebyla šance. Pro mne jako mladou lékařku začátek nic moc. Trvalo mi asi dva roky, než jsem se s tím nějak srovnala. Teprve po dvou letech jsem začala vnímat, že kůže je vlastně úžasný orgán, nejen největší v lidském těle, ale také orgán, který souvisí se všemi dalšími. Uvědomila jsem si, že se začínám dívat na kůži jinýma očima, jako na báječný orgán, který se dá nejen léčit, ale i esteticky rozmazlovat. To bylo v době, kdy mne čekalo komplexní hodnocení a já se ho tehdy docela bála. Byla jsem samozřejmě nervózní i napjatá, „ne zcela ve své kůži“. Moje hodnocení vedl pan profesor Horáček. Ke konci se mne zeptal, jak to vidím já. A ze mne najednou vypadlo: „Já jsem o sobě měla lepší mínění, než že skončím na kožním.“ Nu, a bylo to venku. Všechny své pocity, i to zklamání z nemožnosti dělat chirurgii, jsem formulovala do jedné jediné věty. A řekla jsem to tak, jak jsem to opravdu cítila. Pan profesor se na mne podíval a pohotově se zeptal, co bych chtěla dělat. „Myslím, že bych chtěla dokázat něco v medicíně svýma rukama“, tak nějak zněla moje krátká, ale výstižná odpověď. K mému překvapení došlo k celkovému obratu a pan profesor mne poslal na pět měsíců na stáž na plastickou chirurgii a já byla celá šťastná. I když mi za čas sdělili, že se mi těchto pět měsíců praxe nebude započítávat do atestační přípravy, nevadilo mi to. Kvůli atestaci jsem po té nastoupila na další tři měsíce na všeobecnou chirurgii. Nakonec to pro mne bylo krásných osm měsíců chirurgie.

Jaká byla 90. léta v korektivní dermatologii?

Obecně se stále více uplatňovala lékařská kosmetika. Změnil se režim, a tím pádem to byla léta plná změn. V roce 1999 jsme s MUDr. Romanem Šmuclerem a dalšími kolegy odjeli do Paříže na školení k panu profesorovi Benjaminu Ascherovi, který je nejen vynikajícím plastickým chirurgem, ale také přednášejícím a klinickým asistentem Pařížské akademie a vedoucím kliniky estetické chirurgie IENA v Paříži. Pan profesor je také zakladatelem a vědeckým ředitelem kongresů IMCAS (Paříž, Čína, Indie, Asie), světový leader v organizaci lékařských kongresů na rozhraní oborů plastické chirurgie, kosmetické dermatologie a estetické medicíny. Po návratu z Paříže jsem začala s aplikací výplní a botulotoxinu. Od roku 2000 jsem pravidelně jezdívala na velké kongresy do Monaka a Paříže. Jako jedna z prvních jsem v naší republice začala aplikovat Aptos a niťový lifting. Takže jsem se čím dál tím více věnovala korektivní dermatologii.

Na začátku 90. let jste také založila kliniku Dermaestet. Jak vznikla a jaké byly Vaše začátky?

Vzpomínám si, že první impuls přišel v autě, když jsem vezla kolegyni domů. Projížděly jsme tehdy kolem Výstaviště a ona se mi pochlubila, že s manželem neurologem dostali nabídku, aby si v těchto prostorách pronajali soukromou ambulanci. Na zpáteční cestě, již bez kolegyně, jsem o tom přemýšlela a řekla si, že to také zkusím. A pak jsem do toho skočila po hlavě. Našla jsem si místnost ve Zdravotním středisku v areálu Královopolské strojírny a zároveň si pronajala zákrokový sálek od chirurga. Se sestrou Radkou z kožní kliniky jsme po práci na klinice sedly do auta a jely do Dermaestetu, kde jsme byly do 21.00 hodin. Protože sestřička bydlela ve Slatině a měla tam špatné dopravní spojení, vozívala jsem ji ještě každý večer domů. Ráno v 7.00 hodin mi začínala práce na kožní klinice. Tak takový byl začátek.

Jak jste zvládala náročnou práci skloubit s péčí o rodinu a děti?

Patřím k těm šťastným lidem, jejichž práce je zároveň jejich životním koníčkem. Myslím, že nějaký univerzální recept, jak to vše zvládnout, vám nedám. Ale podařilo se mi to. Vychovala jsem dvě děti, dceru a syna. Dcera vystudovala medicínu a ještě v době svých studií mi chodila pomáhat do Dermaestetu jako sestřička, takže jsme nějakou dobu spolupracovaly. Zvolila si cestu dermatologické chirurgie a dnes pracuje v Kentu ve Velké Británii. Syn je inženýr a pomáhá mi vést kliniku.

Oboru se věnujete od jeho založení, máte bohaté zkušenosti, školíte a učíte další lékaře. Navíc stále udržujete vysoké pracovní tempo, účastníte se kongresů, workshopů, konferencí. Stále vyzařujete optimismus, entuziasmus a zapálení pro svou práci. Mnoho mladších kolegů by vám lehkost, s jakou vše zvládáte, mohlo závidět.

Říká se, že Rybám jde vše, do čeho se pustí, snadno se nadchnou a já to mám v povaze. Chci si všechno vyzkoušet, ráda se stále učím nové věci, nebo se je snažím vylepšovat. Jsem zkrátka taková. Mám životního koníčka - svoji práci, která mne naplňuje. Mohu-li pomoci lidem, udělat je šťastnějšími, spokojenějšími, pak jsem samozřejmě taká šťastná. Je krásné vidět, jak odsud z Dermaestetu odcházejí, usmívají se na sebe. Vidím, jak jim stoupá sebevědomí. Jak mají dobrý pocit. To mne motivuje k tomu, abych na sobě stále pracovala a zdokonalovala se. Vedu k tomu také lékaře ve svém týmu a snad se nám to daří. Jinak by zřejmě naší klinikou neprošlo více jak 31 000 klientů. A teď nemyslím 31 000 návštěv anebo kontrol, ale skutečných 31 000 fyzických osob. To už je přece obrovská motivace, závazek a zodpovědnost.

O vás je, paní doktorko, mimo jiné známo, zejména mezi vašimi klienty a odbornou veřejností, že velmi bedlivě sledujete novinky a zpravidla býváte mezi prvními, kdo je aplikuje a zavádí na svém pracovišti.

To přece také souvisí s mým naturelem! Já mám prostě potřebu se každý den na něco těšit. Třeba s plazmou jsem začala na Moravě pracovat jako první, a to již v roce 2011, tedy právě v roce, kdy byla registrována. Nicméně, kdo mne zná, toho moje orientovanost v nových preparátech a postupech nepřekvapí a naopak. Kupříkladu nedávno jsem měla na klinice paní redaktorku, která ke mně léta chodila jako ke kožní lékařce. Nyní ke mně přišla poprvé jako ke korektivní dermatoložce. Shodou okolností asi za dva dny po zákroku zavolala, že má napsat článek pro renomovaný časopis o jisté „revoluční novince“. Volala mi proto, že si byla téměř jistá, že vím, o co se jedná, a že bych tuto novinku již mohla mít. Přijela, vyfotila si preparáty, zeptala se na mé zkušenosti. Další den mi do telefonu sdělila, že v Praze byli velmi překvapeni, že už to v Brně máme a dokonce aplikujeme. Naopak jsem trošku vyvedla z míry jistého obchodního zástupce, který mi přišel nabízet preparát s tím, že mají první certifikovaný preparát (dále nebudu z pochopitelných důvodů rozvádět). Šla jsem do skříně, přinesla dvě krabice s těmi preparáty a řekla jsem mu, že to znám a mám to již rok, protože jsem si to přivezla z Monaka. Zajímá mne vše nové, chci to poznat, vyzkoušet, aplikovat a pracovat s tím, pokud je to dobré. Nečekám, že něco přijde ke mně, jdu za tím já.

Předpokládám správně, že musíte aplikovat při své práci také psychologii? Rozmlouváte svým klientům některé zákroky?

Rozmlouvám. A pokud se týká vašeho dotazu na psychologii, tak máte plnou pravdu. Lidé mají různá přání a představy, také očekávání. Svěří se vám jako lékaři, že by chtěli změnit to a to, vylepšit nedostatky a mají za to, že to bude k jejich prospěchu. To je samozřejmě pochopitelné. Přijde paní, které vadí vrásky kolem horního rtu a přeje si je vyplnit, domnívá se, že bude vypadat mladší a obličej prohlédne. Jako profesionál vidím však věc zcela jinak. Mohu jí vyplnit vrásky kolem rtů, ale popravdě v tom obličeji neproběhne žádná změna. Paní by totiž ze všeho nejvíce potřebovala „otevřít oči“, tj. blefaroplastiku horních víček, aby obličej prokoukl a byl tam skutečně efekt omlazení. Snažím se každému vysvětlit, kde vidím řešení já. Aby investice do zákroku byla smysluplná a splnila jejich očekávání. Mnoho žen si přeje to nejdražší ošetření, což jim však často rozmlouvám. Jde mi o to, co přinese klientovi za jeho investované peníze největší profit. Tedy jinými slovy, aby od nás odcházel spokojený a s dobrým pocitem. Jak jsem již řekla, na každého klienta hledíme očima dermatologa, jde o jeho zdraví, po té řešíme další. Lidé, kteří k nám chodí, si to uvědomují.

Jak vnímáte konkurenci ve svém oboru?

Zdravá konkurence je v pořádku, nebojím se jí. Naopak je to velmi stimulující a vede to člověka k tomu, aby neusnul na vavřínech. Jako všude, jsou lidé, kteří se chovají slušně, profesionálně a kolegiálně, i ti druzí. Nemá smysl se nad tím příliš pozastavovat. Za léta své praxe jsem se naučila poznávat i odhadovat lidi. Mám mnoho přátel nejen mezi lékaři, ale z nejrůznějších oborů, které vůbec nesouvisí s medicínou, přátele, na které se mohu spolehnout. To samo o sobě je báječné. Žijeme v době, kdy se komunikace odehrává nepřetržitě on-line, své místo má internet i sociální sítě. Komunikaci s veřejností pokládám za velmi důležitou, prospěšnou a nezbytnou. I to je nezanedbatelná součást naší každodenní práce.