Michael Krejska:
Od rally k Porsche přes Dakar

Od rally k Porsche přes Dakar…
i tak by se dala zkratkovitě popsat kariéra Michaela Krejsky, který je propojený s rychlými auty přes patnáct let. Přestože se mnoho mužů o auta zajímá, ne každý se jim věnuje profesionálně. Zeptali jsme se ho tedy nejen na onen impuls, kdy se z koníčku stalo povolání, ale také na zajímavé okamžiky z jeho práce pro rally. Jak to tedy vše začalo?

Není lehké si utřídit myšlenky a přesně říct, kdy moje pouť světem automobilů začala. Velmi pravděpodobně to bylo v garáži s mým tátou a jeho kamarády ze „strojárny“. V osmdesátých letech s odborným základem, avšak samozřejmě podomácku, ladili Škody 100, později 120 a občas také nějaký ten Fiat 127. Do odborného servisu se jezdilo minimálně, vše se spravovalo v garážích s kamarády. Měnily se oleje, ladil se předstih a vyvařovaly díly karoserie.

Další důležitou zastávkou byly mé návštěvy paddocku na starém a později novém brněnském okruhu. Chodil jsem tam jako divák a můj vztah k motorismu se prohluboval. Mezi motocykly a automobily mi začala být přeci jen bližší auta. Především bílo-zelené kočky z Coventry, jak se přezdívalo ve své době těžko porazitelným Jaguárům ze stáje skota Toma Walkingshawa, mého hrdiny za volantem a manažerského vzoru. Právě on osobně s Jaguáry v Brně zvítězil v letech 1982-84.

Asi zásadní zlom přišel v červenci 1991, kdy si moje spolužačka z gymnázia na Slovanském náměstí musela uprostřed studentského večírku zavolat kvůli brigádě z budky na brněnské přehradě. Šel jsem ji doprovodit a hovor z hlučného sluchátka absolvoval s ní. Na druhém konci byl Amos Krejčí, brněnský motoristický novinář a tehdejší vedoucí tiskového střediska na Autodromu. Během jejich konverzace padl dotaz, jestli neví o někom, kdo se domluví německy. Kývla na mě, já na ni — a o víkendu jsem nastoupil jako překladatel na brněnském závodě DTM. Myslím, že zhlédnutí bitev mezi BMW M3, Mercedesy E190 a Audi je jedním z důvodů, proč jsou motory stále součástí mého života. Shodou náhod jsem mohl před několika týdny na akci značky Audi prohodit několik vět s Frankem Bielou, pětinásobným vítězem Le Mans. Ten se právě v roce 1991 stal šampiónem DTM. „Franku, chápu že si to nemůžeš pamatovat, ale je to 31 let co jsem ti překládal tiskovku v Brně.“ Pousmáli jsme se tomu, jak čas neskutečně letí.

V dalších letech jsem odmaturoval, absolvoval pomaturitní studium makroekonomie a v roce 2000 dokončil obor Hospodářská politika a správa na Masarykově univerzitě. Během celého studia jsem trávil sezónu na „okruhu“ nejprve jako překladatel, později jako asistent vedoucího tiskového střediska na závodech MotoGP, Superbiků, DTM a mnohých dalších. Z tiskového střediska jsem pokračoval směrem na závodní dispečink jako asistent ředitele závodu. V závodním dispečinku jsem se učil, jak důležité je rozhodovat se rychle a jak nepodlehnout stresu v krizových situacích.

Jako čerstvý inženýr jsem se neměl ani čas rozhlédnout a přišla nabídka na práci v rallyovém týmu účastnícím se mistrovství ČR, Evropy a Teams Cupu. To bylo tehdy mistrovství světa soukromých stájí. Stal jsem vedoucím týmu a absolvoval desítky automobilových soutěží. Zasněžené Švédsko a Šumava. Zablácený rakouský Semperit a prašná Acropolis. Téměř šest let jsem strávil na cestách s nádhernými vozy kategorie WRC, jejichž sofistikovanost, a tím pádem i finanční náročnost, se jim nakonec stala osudnou. Právě v blízkosti těchto aut jsem čerpal technické znalosti a učil se principy jejich konstrukce, ladění a provozu. Zažil jsem například stavbu vozu po havárii během 48 hodin, jeho naladění a ostrý start. To by samo o sobě nebylo tak složité. Až na tu drobnost, že vůz šel v bednách z asi pěti různých evropských destinací.

Měl jsem tu čest spolupracovat se špičkovými piloty jako byli Tomáš Enge, Roman Kresta, Tomáš Hrdinka a také s mistrem navigátorského řemesla Petrem Grossem. Do týmu jsem přišel jako úplný nováček a své místo jsem si musel mezi zkušenými soutěžáky zasloužit.

Rally považuji za jeden z nejkomplexnějších a nesložitějších motoristických sportů. Rozhodnutí zde mají dalekosáhlé sportovní i bezpečnostní následky. Závodní auta se pohybují desítky kilometrů od servisní zóny. Nelze jen tak přezout pneumatiky či změnit nastavení. Komunikace je složitá a celý tým je roztroušený na několika místech. Je to skutečná manažerská noční můra. Vypracovávají se složité logistické plány a jedna drobná změna je může zcela rozvrátit. Přesto, či právě proto považuji svoji zkušenost v tomto sportu za nejpřínosnější v mém osobním růstu a pozdějším povolání. Ať to je práce s nesourodým kolektivem, potřeba extrémně rychlého a pokud možno racionálního rozhodování, potlačení emocí. Jako příklad bych zmínil památnou větu „je lepší být druhej, než žádnej“, kterou se krotily emoce nažhavených pilotů v bojích o mistrovské body. V motoristických sportech se pracuje s obrovskými hodnotami. Materiálními i lidskými. Závodní auta kategorie WRC měla už před dvaceti lety hodnoty v desítkách milionů korun. A samozřejmě, více než to je zdraví posádek. Zničený závoďák jsem zažil a jsem vděčný osudu, že pod mým vedením to vždy odneslo jen auto a maximálně pár zlomených kostí. To však není zásluha vedoucího týmu, ale dílo šťastné náhody, kterou každý potřebuje.

Po mém odchodu z rallysportu po zákazu vozů kategorie WRC v národních šampionátech jsem byl osloven svým kamarádem, brněnským sportovním fotografem Josefem Vrátilem, zda bych se nechtěl zúčastnit projektu stavby týmu pro Rally Dakar. Tehdy se ještě jezdilo v Africe a soutěž zažívala boom. V rámci příprav na tento projekt jsem byl pověřen organizací účasti novinářského vozu na Dakaru 2007. Přestavba sériového vozu na Dakar, přihlášky a start v Lisabonu. Tehdy nikdo z nás netušil, že tento Dakar bude zatím posledním v Africe. Měl jsem možnost projet trať z Lisabonu do Dakaru jako pilot, navigátor a reportér a je to neskutečný zážitek.

Abych zůstal se závody v kontaktu, absolvoval jsem školení a zkoušky u mezinárodní automobilové federace FIA a stal jsem se držitelem licencí sportovního komisaře pro rally a závody na okruzích a také ředitele závodu pro závody na okruzích. Až do roku 2014 jsem se „komisarování“ aktivně věnoval.

Po Dakaru jsem stál na profesní křižovatce. Na jednu stranu jsem chtěl zůstat u sportu, ale zároveň jsem cítil potřebu nějaké pracovní jistoty a začínal mne zmáhat život v autě, po hotelích, probdělé noci a také nejistota související s tehdy přicházející krizí. A opět zapracovala náhoda, která mne posadila na židličku v kanceláři tehdejšího ředitele Porsche Brno Erwina Schmidta. Hledal tehdy personál pro vznikající Porsche Servisní Centrum Brno. Vlastně měl již vše vyřešené a sháněl už pouze prodejce. Dodnes vzpomínám na debatu o tom, že jsem nikdy neprodal ani sirku a že ve svých předchozích zaměstnáních jsem spíš firemní peníze utrácel než vydělával. Nakonec jsme se však dohodli a já jsem nastoupil jako prodejce vozů Porsche. Tehdy padla věta, která je pro mne symbolem životních náhod. „Jediné, co vám mohu nabídnout, je místo vedoucího prodeje. Protože nad ním už je jen ředitel, a to jsem tady já.“ No, k tomu se dostaneme...

Pět let jsem prodával vozy Porsche. Cayenne druhé generace, 911 řady 997, Boxster a Cayman. To byl veškerý sortiment. Teprve později přišla Panamera a Macan. Ve dvou lidech za pultem, jednom prodejci a jednom servisním technikovi jsme v garáži rozjížděli značku Porsche v Brně. Letos je to 15 let, co jsme Porsche v Brně otevřeli.

Po pěti letech, v roce 2012, došlo ke změně ve vedení brněnské pobočky a mně bylo nabídnuto místo vedoucího servisu. To je v hierarchii pobočky druhá nejvyšší funkce a to se neodmítá. Tak jsem se ocitl na pomyslné druhé straně provozu a musel jsem začít jako „servisák“ plnit všechny sliby, které jsem jako prodejce dal našim zákazníkům. Musím říct, že to byla obrovská zkušenost.

No, a potom přišel konec roku 2013 a akvizice známého ostravského dealerství koncernových vozů Auto Heller. Jednoho dne se otevřely dveře mé kanceláře a tehdejší jednatel společnosti pan Lang mi nabídl převzetí pozice ředitele ostravské a opavské pobočky. Nejprve jsem odmítl. Vedly mě k tomu rodinné důvody. Dceři Isabelce byly tři roky a manželka byla znovu těhotná. Navíc jsem se staral o invalidního otce po těžké mozkové příhodě. Takže to prostě nešlo. Odstěhovat se do Ostravy, řídit 200 kolegů. Nepředstavitelné, není dobrá doba. No, a potom zaznělo: „Nikdy nebude dobrá doba, budeš vždycky moc mladý, nebo moc starý. Moc zdravý, nebo moc nemocný. Prostě se musíš rozhodnout“. A já se rozhodl tuto výzvu přijmout.

Soukromá firma organizačně na hony vzdálená čemukoliv, co jsem znal z koncernu Porsche Inter Auto. Přes dvě stě zaměstnanců, dvě pobočky, přes tři tisíce nových a skoro tisíc ojetých aut ročně. 80 000 servisních hodin, tehdy těžko představitelný objem náhradních dílů. Byla to obrovská výzva trvající pět let. Musím však říct, že na výsledek jsme v Porsche hrdí. Podařilo se nám tento kolos začlenit do koncernu a to nejen organizačně a ekonomicky. Ale především lidsky.

Ostrava mi neskutečně přirostla k srdci, stala se na čas mým druhým domovem a vždycky se tam rád vracím. O to více, že jsem měl možnost zde vybudovat a otevřít v pořadí již druhé Porsche Servisní Centrum.

Jakkoliv jsem byl v Ostravě rád, táhlo mě to zpět do Brna a když se od začátku roku 2019 uvolnilo místo ředitele Porsche Brno a současný jednatel PIA pan Antosch mi ho nabídl, neváhal jsem. Vzpomínáte na historku „ředitelem jsem tady já“?

Na konci roku 2019 se začaly tvořit plány na novou strukturu sítě značky Porsche v ČR. Ty zahrnovaly stavbu nového Porsche Centra v Brně. Naší motivací, která šla skutečně od srdce, bylo, že si naši dlouholetí i noví zákazníci zaslouží důstojný prostor k nákupu, servisu i setkávání. Naše „Porsche garáž“, kde jsme v roce 2007 začínali, se již zcela vyčerpala. Značka změnila koncept Porsche dealerství a vedle velkých Porsche Center, která se nadále jmenují Destination, byl vytvořen koncept Porsche Satellite Center, který byl pro nás od začátku jasnou volbou. Nicméně se jednalo o dobu „před covidem“. Začátkem roku 2020 vypadalo vše v troskách. Svět se zastavil. Stejně jako investice a běžný provozní život. Ale jak se situace uklidňovala, najeli jsme na plánování a realizaci brněnského satelitu na plné obrátky. A jsme hrdí na to, že jsme dodrželi předcovidový harmonogram. Těžké bylo to, že se během plánování měnil design katalog pro satelitní Porsche Centra, jelikož se jednalo o novinku. Brněnský satelit je prvním ve střední Evropě, na což jsme náležitě hrdí.