Martin Glaser:
Ředitel Národního divadla Brno
Divadelní a operní režisér, manažer, dramatik. Vystudoval činoherní režii a dramaturgii na DAMU. Už při studiích se stal režisérem a uměleckým vedoucím činoherního souboru Jihočeského divadla. Od roku 2013 je ředitelem Národního divadla Brno (balet, opera, činohra), ve kterém kromě manažerské funkce režíruje činohru i operu. Stojí v čele mezinárodních festivalů pořádaných NdB – Janáček Brno a Divadelní svět Brno. Je nositelem ceny Josefa Balvína a jeho režie Zelenkovy hry Očištění byla na cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášena nejlepší uvedenou českou hrou.
Nedávno jsem v novinách četla Váš rozhovor, ve kterém současnou dobu komentujete slovy: „Ve výsledku odepíšeme rok života.“ Co odepíše Národní divadlo Brno?
Odepíšeme bohužel spoustu sociálního kapitálu, který jsme si v předchozích letech nastřádali. Uplynulý rok pro nás všechny znamenal obrovské množství situací, na které jsme nebyli připraveni. Situací, ve kterých nebyla jednoznačná cesta ke správnému řešení. A vlastně jsme dlouho nevěděli, co je správné, co je dobře a co špatně. Kvalitní divadlo vzniká kolektivní tvorbou, musíte hledat cestu k nějaké shodě, k pozitivnímu sladění velkého množství lidí, a právě k tomu potřebujete ten sociální kapitál. Vydali jsme opravdu hodně úsilí, abychom udrželi takto velkou instituci, která zaměstnává více než 600 lidí, v provozu. Takže to jsme odepsali zejména a to budeme dlouho splácet. Samozřejmě jsme také odepsali spoustu plánů do budoucna, protože divadlo bez diváků nemá smysl a dělat divadlo bez peněz také nejde. V letošním roce jsme museli udělat řadu restrikcí, abychom si udělali dostatečnou rezervu pro dobu, kdy budeme zavření. A těch měsíců bylo nakonec mnohem víc, než jsme odhadovali.
Co se dělo s chystanými premiérami?
My jsme zvolili strategii, že i za zavřenými dveřmi budeme pracovat a pokud to jen trochu půjde, budeme zkoušet. To, co diváci vidí, je výsledek dlouhého a složitého procesu tvorby, který lze snadno ze dne na den zastavit, ale velmi těžko se pak vše rozjíždí znovu. A my jsme chtěli být připraveni otevřít ve chvíli, kdy to jen trošku půjde. Přiznám se, že když se podruhé zavíralo, vloni na podzim, nikdo z nás nevěřil, že to celé bude trvat tak nesmírně dlouho a že se v náležité kondici k okamžitému otevření budeme muset udržovat skoro osm měsíců. A to jakýmsi hraním do zdi, zkoušením bez vidiny premiéry.
A derniéry? Můžete je ještě uskutečnit, nebo Vám vypršely licence?
Náš repertoár je opravdu obrovský, jen vlastní produkce čítá během standardní sezóny na osmdesát inscenací. Bohužel, lockdowny byly tak dlouhé, že řadu derniér, které jsme měli naplánované, nebudeme moci uskutečnit, protože mezi tím skončily licenční smlouvy a nebylo by ekonomické je prodlužovat. Já jsem se nesmírně těšil na sérii rozlučkových představení moderní finské opery Láska na dálku. Přestože to byla výjimečná inscenace, museli jsme se s ní rozloučit bez derniéry. A těch titulů bylo víc. Je to pro divadelní publikum nová zkušenost, že se nevyplatí odkládat návštěvu divadla, protože nikdy nevíme, kdy se to představení bude hrát naposled.
Jak se toto vše odráželo na psychice účinkujících a zaměstnanců?
Ono to bylo různé soubor od souboru. Jinak to vnímají mladí kolegové na začátku kariéry, kteří jsou nastartovaní a chtějí zkoušet nové věci, úplně jinak to vnímají tanečníci, kteří jsou nejen mladí, ale zároveň ví, že jejich profesní kariéra je strašně krátká. Že trvá třeba patnáct let a z toho jsme jim sebrali rok možnosti tančit pro publikum. Jinak to samozřejmě vnímají starší kolegové, kteří mají pracovní a životní hodnoty přeskládané jinak, jinak to vnímají sólisté, jinak členové kolektivních těles, nicméně čím byl čas, kdy jsme nesměli hrát, delší, tak jsem pozoroval, že naši členové byli rádi, že mohou chodit do divadla a dělat smysluplnou práci, i když ta nenajde naplnění v podobě představení pro diváky. Ale že mohou alespoň pracovat, protože hudebník může doma cvičit, zpěvák si opakovat repertoár, ale není to ono, jenže herec si doma sám pro sebe nemůže hrát. Může si opakovat text, ale je to bez partnerské souhry, bez vnímání reakcí ostatních. Myslím, že naše strategie, že budeme pracovat a zkoušet, se všemi bezpečnostními opatřeními, byla správná. I když ve výsledku to pro nás znamenalo, že pro otevření, což vypadá, že bude za chvíli (pozn.: rozhovor vznikl v druhé polovině května), máme nachystáno osm nových premiér. Ty budeme postupně našim divákům nabízet a alespoň tato představení jsme se snažili udržovat při životě. V případě některých titulů to bylo kvůli délce vysilující. Majitele klíčů Milana Kundery, kteří měli mít premiéru v říjnu, jsme asi osmkrát hráli do prázdného sálu v režimu generálky. A když hrajete bez diváků v lednu, v únoru, březnu a nevidíte světlo na konci tunelu, tak je to pro všechny nesmírně vyčerpávající. Představení je totiž skutečně dokončeno až ve chvíli, kdy se k němu přidají diváci se svými reakcemi. Jsme teď velmi zvědaví, jak vlastně to shledání s našimi diváky zvládneme. Samozřejmě se na to velmi těšíme. Ale při šíři našeho repertoáru jsme řadu titulů nehráli už víc než rok! A obnovit celou nabídku bude mimořádně náročné.
My jsme ale chtěli zkoušet i proto, abychom naše kolegy, kteří jsou na volné noze, ale patří ke kmenovému okruhu našich hostů, nenechali na holičkách. NdB zaměstnává stovky kmenových zaměstnanců, ale zároveň spolupracuje s desítkami hostujících umělců. Státní systém se o ně neuměl adekvátně postarat. A my jsme si uvědomovali, že když nezasáhneme, nebude pro ně už třeba za rok cesta zpátky. A to by znamenalo obrovské mrhání lidským talentem, pílí, vzděláním i investicí společnosti do něj, protože třeba hudebníci se připravují na profesní dráhu už od útlého dětství.
Měl jste od návštěvníků nějakou zpětnou vazbu v době lockdownu?
Naštěstí jsme byli velmi aktivní na sociálních sítích už dávno. Toto pouto jsme s našimi diváky udržovali. Kolegové z marketingu, kteří měli skvěle připravenou marketingovou komunikaci k představením, která se kvůli koronavirové krizi nemohla hrát, během krátké doby vymysleli několik kampaní „na nic“. Na to, že divadlo je zavřené. Ale my jsme chtěli a potřebovali být se svými diváky pořád ve spojení a vlastně si spolu s nimi znovu pojmenovat, proč tady jsme, proč je důležité nehodit kulturu přes palubu, protože se mohlo zdát, že je zbytná. Chci zůstat optimistou, že až otevřeme, tak to omezené množství vstupenek, které budeme mít k dispozici, hned zmizí. Přestože je reálné, že se část publika bude bát, že pro ně bude těžké dostát pravidlům, která nám stát určí, že to pro ně nebude komfortní a budou čekat, až se budou moci vrátit do divadla za podmínek, které byly ve světě před covidem. Obávám se, že to ale nějakou dobu bude trvat…
Jak velký je zásah lockdownu a následných opatření do ekonomiky divadla?
Každý měsíc, kdy jsme nehráli, jsme ztratili minimálně sedm milionů na tržbách. Epidemie přišla ve chvíli, kdy divadlo bylo neuvěřitelně rozjeté a my jsme začali spřádat rozvojové plány, které teď budeme muset na nějakou dobu odložit.
V tuto chvíli už naštěstí víme, že nás významným způsobem podpoří stát prostřednictvím programu ministerstva kultury pro regionální divadla. Díky tomu už snad nebudeme letos muset přistupovat k dalším restrikcím. NdB je složitá organizace, která plánuje dlouho dopředu a výsledky rozhodnutí jsou vidět často až za řadu měsíců. V loňském roce (2020), v květnu, jsme začali dělat plány, jaká úsporná opatření uděláme pro tento rok. Chtěli jsme být připraveni na očekávané masivní výpadky vlastních příjmů, věděli jsme, že se roztočí i díky nižším příjmům zřizovatele velká spirála a my jsme si museli pojmenovat priority a limity, pod které nechceme a nemůžeme jít. Museli jsme si projít interním personálním auditem a znovu se zeptat, jestli je každá pracovní pozice opravdu nezbytná. Je to velmi bolavé, ale ve chvíli, kdy více než šedesát procent našich výdajů představují personální náklady, tak se musí šetřit i tam, kde je to nejcitlivější, na lidech. Rozhodli jsme se i pro redukci počtu nově nastudovaných titulů a tím jsme si vytvořili další finanční polštář. Díky státní pomoci i zřizovatelskému příspěvku a této rezervě se nám podaří ustát takto obrovský výpadek příjmů. To je ale jenom letošní rok. V tuto chvíli asi nikdo neumí odhadnout, co nás čeká v roce příštím. Bohužel divadlo našeho typu, které pěstuje ty nejnákladnější žánry, nemá tolik vzývanou soběstačnost obecně v celé Evropě nikterak závratnou. A my bychom velmi neradi například razantně zdražovali vstupenky do divadla tak, aby nebyly dostupné všem částem společnosti, protože to je podle mě jedním ze základních úkolů, nabídnout divadlo všem, kteří mají zájem.
Čím si vysvětlujete, že právě kultura se naživo zpřístupňuje návštěvníkům jako jedna z posledních?
Kultura byla jakýmsi obětním beránkem. V dobrých časech politici naprosto ignorovali symbolickou roli kultury v tom dobrém slova smyslu. Ve chvíli, kdy jsme se dostali do této krize, tak si to ale velmi rychle uvědomili. Ve chvíli, kdy zavřete kulturu, je velmi dobře vidět, že se něco děje. A protože kultura je z velké části státní nebo městská, tak se zakazuje nebo zavírá velmi snadno. Teď jsou na ni aplikovány ty nejpřísnější podmínky pro znovuotevření. Přesto, že už od jara jsme měli zahraniční studie, které prokazovaly, že pokud sedí diváci v klimatizované místnosti s velkou kubaturou, kde se čerstvý vzduch kompletně vymění třeba až dvanáctkrát za hodinu, kdy mají všichni respirátory, nemluví a v klidu se dívají na představení, že je to mnohem méně rizikové než návštěva obchodu. Všichni víme, jak to vypadá v českém supermarketu. Přesto pokaždé, když se objevil nový rozvolňovací systém, tak regule pro kulturu byly zdaleka nejtvrdší a nejpřísnější. Ať už šlo o povolenou kapacitu, nebo o podmínky, které je třeba řešit. Vypadalo to, že se dělá vše pro to, aby se naoko mohlo otevřít, ale aby se ve skutečnosti otevřít nemohlo. I když výnosy veřejných institucí nejsou tím, co je primární, přesto na nějakou elementární rentabilitu musíme hledět. A ve chvíli, kdy na vás stát přenáší své povinnosti, když chce, abychom dělali něco, co sám předtím dlouhé měsíce nezvládal, tak mi to přijde vlastně nehorázné. Lidé z kultury projevovali v posledních týdnech svou nespokojenost s řízením státu už tak silně, že to snad konečně pochopili i ti, co o tom rozhodují. Ale i tak jsou stále podmínky mnohem tvrdší, než mají jiné sektory, kde je to i selským rozumem mnohem rizikovější.
Proč to podle Vás odnáší právě kultura?
Myslím, že nás dobíhá předchozích třicet let, kdy jsme se smířili s tím, že kultura je pro správce této země popelkou. Je to sektor, který je vždycky až poslední v řadě. Naše ministerstvo pokaždé spíš na někoho zbude. Je to obor, ve kterém se neustále zpochybňují dotace, přestože v ostatních oborech lidské činnosti bereme dotace bez větších diskusí za něco samozřejmého. Přestože všechny politické strany mají ve svých programech, že školství a kultura jsou pro rozvoj této společnosti nejdůležitější, tak ve výsledku jsou to trvale největší otloukánci. Ale já bych toto vnímal pozitivně, protože když se bavím se svými kolegy, tak si všichni uvědomují, že si za to do jisté míry můžeme sami, protože jsme prostě po těch lidech, kteří od nás dostali dočasnou důvěru, aby se o tuto zemi starali, nevyžadovali, aby ten program, na jehož základě jsme je zvolili, naplňovali. A já chci být zase optimista v tom, že od příští vlády budeme chtít jasný jízdní řád a že ty sliby, na jejichž základě jim naši důvěru dáme, splní.
Nejste příliš velký optimista?
Možná ano, ale myslím, že podstatné pro společnost je uvědomit si, že jsme se o některé věci nestarali a neříkali jsme, že jsou špatně. Že jsme se neptali, proč naši zvolení zástupci nedělají svoji práci. Protože nás se přeci naši nadřízení ptají. A já se ptám svých podřízených a mě se ptá můj zřizovatel, jestli a jak děláme svoji práci. Jsme vystavováni permanentní kontrole, která je někdy na hranici snesitelnosti a smysluplnosti. Ale po těch, kteří rozdávají karty a stanovují pravidla a směřují společnost, pravidelně a transparentně skládat účty nechceme. Přitom oni jsou pouze dočasnými správci, a ne majiteli naší země. Ovšem ve chvíli, kdy usednou do těch svých křesel, začnou se často chovat jako neomezení vlastníci této země, se kterou si můžou dělat, co chtějí.
Dá se najít na této době i něco pozitivního?
Přiznám se, že na sousloví „krize jako příležitost“ jsem alergický od druhého měsíce, kdy jsme jej začali používat. Uvědomil jsem si ale, že není důležité dělat a stíhat úplně všechno, co si myslíme, že je správné a užitečné. Naše divadelní činění je nesmírně křehké a pomíjivé a my jsme na to možná zapomněli. Tato doba nám připomněla, že je důležité žít naplno teď, v tuto chvíli. Že je potřeba žít a pracovat každý den tak, jako by byl poslední. My jsme tu konečnost nějak odsunuli a upínali se k tomu, co bude potom. Já jsem vloni díky lockdownu po dlouhé době zažil intenzivně jaro. Když jsem častěji chodil ven, uvědomil jsem si, jak je krásně, že pučí stromy, že rozkvétají louky a že je to mnohdy víc než cokoliv jiného.