Mário Radačovský:
Umělecký šéf Baletu Národního divadla Brno
Slovenský tanečník a choreograf je absolventem Taneční konzervatoře v Bratislavě a HAMU v Praze. Ve své bohaté taneční kariéře působil jako sólista v baletu SND Bratislava, Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu nebo jako první sólista v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Do Baletu SND Bratislava se vrátil v roce 2000 jako hostující sólista, od roku 2006 byl uměleckým šéfem. Je zakladatelem souboru Balet Bratislava, který vedl do jeho zrušení (2010–2013). Od listopadu 2013 je uměleckým šéfem Baletu NdB.
Máte s Baletem NdB za sebou těžkou sezónu. Můžete krátce vzpomenout na její nejúspěšnější i nejtěžší momenty?
Pravda je, že uplynulá sezóna byla jedna z nejtěžších v historii divadla vůbec, vzhledem k rekonstrukci Janáčkova divadla nám chyběla největší divadelní budova. Takže z toho vyplývalo mnoho těžkých momentů, včetně hraní v jiných, pro balet v nevyzkoušených prostorách. Snad nejtěžší chvíle nastala, když nám pár týdnů před premiérou zakázali hrát připravovanou taneční verzi muzikálu West Side Story. Ale vše se zázrakem v dobré obrátilo a dostali jsme jako historicky první baletní soubor na světě oficiální licenci na šestnáct představení, nikdo před námi a již nikdo po nás. Úspěšných momentů bylo mnoho, ale já si nejvíc vážím toho, že celý umělecký soubor baletu a můj tým skvěle a velmi tvrdě pracují a je to vidět na tom, že nám přibývají diváci, kteří čekají, co nového pro ně vymyslíme. Mám radost, že se Balet NdB stává důležitou součástí středoevropského kulturního prostoru a šíří dobré jméno našeho města Brna i České republiky v zahraničí.
Aktuální sezóna je pro Balet NdB výjimečná, významná výročí, významné premiéry.
Ano, je to sezóna výročí, zajímavých premiér a projektů. Sezónu jsme odstartovali vzpomínkou na jeden z nejproblematičtějších dní našich dějin, 21. srpna 1968, a stejnojmennou choreografií jsme připomenuli 50. výročí okupace Československa armádami Varšavského paktu. To bylo výročí v obecné rovině, ale jako Balet NdB máme dvě velká a významná. První je 100. výročí prvního uvedení Labutího jezera v našem divadle 19. února 1919. Na den přesně po sto letech uvedeme obnovenou premiéru tohoto klasického klenotu v nových kostýmech a scéně. A další výročí je sice „jen“ osmdesátileté, ale svým významem je doslova na samostatnou kapitolu. Jeden z celosvětově nejhranějších baletních titulů, Romeo a Julie skladatele Sergeje Prokofjeva, byl totiž poprvé tančen na jevišti Mahenova divadla naším baletem v roce 1938. Tuto mimořádnou událost světového rozměru oslavíme novou inscenací Romea a Julie, od světové premiéry v pořadí již sedmou. Právě začínáme se studiem a doufáme, že se bude nová inscenace líbit.
Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva je světově proslulý titul, známý v mnoha slavných verzích. Přiblížíte koncepci vaší nové inscenace?
Víte, nerad bych moc prozrazoval, ale přeci jen, přizval jsem ke spolupráci režiséra Martina Glasera, který je, jak s nadsázkou o sobě říká, vypravěčem tohoto příběhu. Jeho režijní koncepce je velmi aktuální, odráží se v ní to, co se dnes kolem nás děje, jak málo jsme schopni jako lidstvo poučit se z vlastních chyb. Rozdělená společnost Verony v šestnáctém století nebo rozpolcenost naší společnosti v roce 2018 nejen u nás, ale napříč Evropou a světem, to je stále aktuální téma. A Romeo a Julie, ten příběh mladých milenců, je i pro tuto rovinu stále živý víc, než si myslíme. A je potřeba o tom stále mluvit a dotýkat se tohoto tématu. Od toho je koneckonců divadlo, je to jeho poslání. Občas mě osobně přemůže tísnivý pocit, že snad neexistuje místo na planetě, kde vše funguje relativně normálně, pocit, že není kam utéct. Celý svět jakoby poslední dobou hloupnul…
Bylo by skvělé prezentovat Balet NdB v zahraničí, je těžké se venku prosadit?
Ano, konkurence je dnes obrovská. Mám ale pocit, že se nám postupně daří budovat si v zahraničí jméno, které je spojeno s kvalitou. Důkazem jsou pozvání na prestižní festivaly a také postupné „dobývání“ a objevování nových teritorií pro vycestování. Bohužel, „zlatá“ devadesátá léta minulého století jsou pryč, tehdy se umělecká turné domlouvala daleko snáze. Dnes je situace daleko komplikovanější, a to na více úrovních. Nechci být pesimistou, ale často mne napadá, co bude za dvacet, třicet let. Internet, sofistikované technologie, virtuální svět, který ovládá naše bytí natolik, že je to až na pováženou i při všech pozitivech, které tyto vymoženosti přinášejí. Negativem je, že divák nemusí jít vlastně nikam a doma na počítači může vidět skoro všechno. I přes to optimisticky doufám, že fyzický kontakt diváka s umělcem je něco natolik specifického, že zůstane prioritou většiny společnosti a že bude stále pro koho hrát a divadla budou plná. A aby to tak bylo i za několik desítek let, je důležité, co divákům nabízíme. Je to na nás, na tvůrcích i interpretech.