Marie Kučerová:
Ředitelka Filharmonie Brno
Sedíme s ředitelkou Filharmonie Brno v novorenesanční budově Besedního domu, ve kterém těleso sídlí. Paní ředitelko, když jste na tento post v roce 2013 nastupovala, obávala jste se něčeho?
Představu o vedení jsem pochopitelně měla, co však bylo jiné oproti televizi, kde jsem strávila předchozích zhruba pětadvacet let, bylo, že jsem se dostala do prostředí výlučně a ryze brněnského. Bylo mi jasné, že budu výrazně blíž reprezentaci města, jinými slovy politikům, a toho jsem se, přiznám, trošičku bála. Jako člověk z médií jsem byla z podstaty nezávislá a tady jsem se obávala, že závislost nastat může. Naštěstí se tak nestalo a neděje, naopak musím říct, že moje zkušenost je velmi pozitivní. Náš zřizovatel, tedy město Brno, spíš nabízí pomocnou ruku, než že by nás, jakkoliv omezoval nebo kontroloval. Takže v tomhle ohledu vlastně cítím paradoxně daleko větší svobodu.
Tomu se nedivím, často to bývá opačně. Co je oproti Vaší předchozí práci producentky v televizi výrazně odlišné?
V televizi jsem pracovala s daleko menším okruhem lidí a tady je 140 zaměstnanců, z toho 112 hudebníků, umělců. Je to naprosto specifický, velmi citlivý hudební umělecký svět jednotlivých bytostí, které tvoří dohromady bytost jednu. Stále se učím ideální komunikaci a ideálnímu porozumění, které je kombinací úcty k tomu, co tito lidé umí a co dělají, logistiky a racionálního řízení celého provozu. Je to velká umělecká jednotka, která musí jít přesně jako hodiny.
Co vše je obsahem práce ředitelky Filharmonie?
Kromě nezbytné administrace a logistiky tvoří největší část práce určitě kontakt se samotným orchestrem, hudebníky a dirigenty. Potkávám se s nimi ve formátech, ať už je to celý orchestr, umělecká rada nebo odbory. Velmi důležitý je vždy lidský kontakt, znát i osobní pozadí, protože se to projevuje samozřejmě v práci. Důležité je pochopení a plánování uměleckých potřeb, ať už je to potřebný odpočinek před výkonem, délky zkoušek doma i na turné, je třeba znát požadavky různých nástrojových skupin. Dále tvorba sezóny, vybírání titulů, kombinace titulů, komunikace s dirigenty, se sólisty. Potom jsou to samozřejmě věci týkající se ekonomiky a financí, právní záležitosti a také mediální oblast. Tím, že jsem přišla z mediálního světa, je mi jasné, že bez médií se zkrátka neobejde ani tak tradiční a důstojná instituce jako je filharmonie.
Vystudovala jste historii i hudební vědu se zaměřením renesanční hudba. To bylo Vaše původní rozhodnutí nebo bylo dáno nějakými okolnostmi?
Původně jsem studovala historii, protože v té době se hudební věda otevírala jen jednou za pět let a já jsem se tam netrefila. Historii mám samozřejmě ráda, ovšem byla jsem šťastná, když jsem se na druhý fakultativní obor dostala na hudební vědu. A tam mě hodně ovlivnil můj milý pan profesor Miloš Štědroň. On je nesmírně charismatická osobnost, která se hodně zaobírá historickou hudbou a stál u zrodu mého zájmu o ni. Absolutně mě tehdy nezajímalo nic po roce 1800 (smích).
Působila jste i v Památníku Leoše Janáčka a v Českém hudebním fondu, tak jste si nakonec vztah k hudbě 19. století vytvořila…
Janáček, to je další brněnské specifikum, protože u brněnské hudební vědy byl naprostá povinnost. Museli jsme se mu hodně věnovat, možná až do takové míry, že jsem ho, přiznávám, na studiích příliš nemilovala. Ale právě při dvouletém působení v Památníku Leoše Janáčka, což bylo moje první stálé zaměstnání, jsem si ho zamilovala. Poslouchat Janáčka v jeho domě, dělat tam průvodkyni, pohybovat se na místě, kde žil – to už na vás vliv pochopitelně musí mít.
Nedávno jste se s Filharmonií vrátili už z desátého turné po Japonsku. Jaké jsou Vaše bezprostřední dojmy?
Japonsko má v tomto směru zvláštní pozici. To není jen věc brněnské filharmonie, obecně české orchestry považují Japonsko za vysněnou destinaci. Považuji za zázrak, jak se postavili k evropské hudbě. Propadli jí natolik, že už děti ve školkách se učí Vltavu nebo Largo z Novosvětské. Když hrajeme v Japonsku, připadám si tam jako zástupce velmoci. Vřelé přijetí, plné sály, po koncertech fronta, lidé si kupují cédéčka s naší hudbou. V japonských sálech se po koncertech CD stále prodávají. To je něco, co nikde jinde už nezažijeme.
Může vás vůbec v Japonsku ještě něco překvapit?
Japonsko prochází změnami. Už to není ta dynamická velmoc. Její roli přebírá jednoznačně Čína, a to i tu hudební. V Japonsku je velké množství sálů, o kterých tady nemůžeme ani snít. Pamatuji si, že když jsem tam byla poprvé, byla jsem z nich naprosto nadšená. Teď, při mém třetím turné už vidím, že jsou to sály z osmdesátých, devadesátých let a řekla bych, že největší zlatý věk už možná mají za sebou. A také publikum stárne, je tam hodně odpoledních koncertů pro důchodce, které jsou plné, protože standardem života japonského důchodce je návštěva koncertů a kultury.
Vraťme se zpátky do Brna. Nově jste sezvali zájemce o filharmonické dobrovolnictví. To je rozšíření vašeho stávajícího fan klubu?
To je upgrade našeho fan klubu. Ten existuje už dlouho a zdálo se nám, že jeho aktivity poněkud stagnují. Shodou okolností se stalo, že mě na podzim navštívila jedna hobojistka z amerického orchestru, která trávila v Brně tři měsíce. Koupila si vstupenky na všechny koncerty filharmonie a nadšená po jednom z nich za mnou přišla. Její první věta byla: „Jak vám můžu pomoci?“ Trochu mě tím zaskočila, upřímně jsem jí řekla, že mě nic nenapadá. Vykládala mi o praxi v amerických orchestrech, které jsou často kompletně závislé na mecenáších, na klubech, na podporovatelích. A jelikož pocházela z takového orchestru, začala vyprávět o praxi dobrovolníků. Řekli jsme si s kolegy, že Amerika je Amerika a u nás to vůbec nemusí fungovat, ale zkusit to můžeme. Zlomem pak bylo setkání paní Janine s členy našeho fan klubu, po kterém se zvedlo asi deset ochotných rukou. Dnes už jich máme přes třicet a další se hlásí jako průvodci sólistů, experti na jazykové korektury, překlady a další. Myslím, že paní Janine to vystihla přesně: „Dejte
k novému roku dárek sami sobě. Staňte se dobrovolníky Filharmonie Brno. To je dárek pro vás, ne pro filharmonii. Vy z toho budete mít dobrý pocit, vy jí budete blíž.“
Držím pěsti, ať vám takových dobrovolníků přibývá a obě strany tato práce těší. Zaujaly mě také workshopy pro maminky s dětmi, ve spolupráci s Mahenovou knihovnou. To byl Váš nápad?
Worshopy jsou novinkou a vznikaly postupně z edukačních aktivit. Těch bylo poměrně dost, ale nebyli jsme s nimi úplně spokojeni a hledali jsme různé cesty, jak je více zatraktivnit a zpřístupnit. Máme velmi šikovné kolegyně, které se věnují hudebnímu lektorství a z toho vzešlo něco nového – začneme vydávat editační katalog, kde budeme kompletně nabízet edukace pro jednotlivé věkové skupiny. Od předškolních dětí s maminkami po dospělé. Atmosféra a energie na těchto akcích je neuvěřitelná – když vidíte děti, které spolu s lektory hrají třebas na bicí a úplně zapomenou na čas a okolí.
Jste na začátku nové sezóny. Co bude podle Vás její vrchol?
Celý hudební svět se v roce 2020 bude zabývat beethovenovským výročím. Na to reagujeme hned Novoročním koncertem a provedením Deváté symfonie s šéfdirigentem, poprvé po třech letech od rekonstrukce v Janáčkově divadle. A také si dáme přednarozeninový dárek ještě v prosinci 2019, kdy zahrajeme všechny klavírní koncerty se světoznámou klavíristkou Elisabeth Leonskou. V únoru 2020 se k tomu pak přidá komplet violoncellových sonát s našimi cellisty a za klavírního doprovodu Dennise Russella Daviese. Ze zcela jiného soudku bude skladba performerky Laurie Anderson, která v Brně zároveň vystoupí.
Paní ředitelko, v této sezóně mě zaujala ještě jedna překvapivá novinka – Dvořákova premiéra v Rakousku. Je to v dnešní době vůbec možné?
Šéfdirigent brněnské filharmonie Dennis Russell Davies má jako jeden z dlouholetých projektů českou hudbu. V rámci toho přišel s návrhem zahrát všechny Dvořákovy symfonie, tudíž začal od jedničky. A ta se příliš nehraje, je to velmi rané dílo tehdy ještě neznámého autora, které je považováno za nehratelné, jelikož vyžaduje určité úpravy. Pan šéfdirigent je provedl, a vše nasvědčuje tomu, že ve vídeňském Musikvereinu zazní skutečně v rakouské premiéře.
Nezbývá, než popřát, ať ji posluchači vřele přijmou a ať se Filharmonii Brno daří ve všech jejích bohatých aktivitách.