Ludvík Belcredi:
Archeolog s rodokmenem

Pocházíte z významného rodu, datovaného k roku 1010. Jak byste svůj rod popsal?

Při natáčení seriálu Modrá krev se mě František Kinský ptal, jestli členy našeho rodu něco charakteristického spojuje. Nic se mi nevybavovalo, tak si odpověděl sám: „Jak to vidím, tak zřejmě vzdělání.“ A asi ano. Mimo významných válečníků středověku, již v roce 1611 založil náš předek Filiberto na hradě Montalto, odkud pocházíme, školu orientálních jazyků a zajímavé bylo, že jistý počet míst byl vyhrazen dívkám. Členové rodu byli v mnoha generacích nejvyššími představiteli university v Pávii. A později na Moravě vždy stáli v čele vzdělanosti a pokroku.

Co bylo v roce 1769 příčinou příchodu Vašeho prapředka na Moravu?

Jedním slovem láska. V bitvě u Torgavy byl náš předek Antonio těžce zraněn a jeho přítel Hubert Freienfels ho přivezl na zámek do Líšně, který jim tenkrát patřil a kde se Antonio celý rok léčil. Tam se seznámil s jeho neteří Theodorou a v roce 1769 se vrátil, aby se s ní oženil. Bylo bonusem, že její bezdětná teta jim odkázala panství Jimramov.

Napsal jste k tisícím narozeninám rodu Belcredi knihu. Objevil jste v historii svých předků něco, co Vás překvapilo?

Nelze říci, že přímo překvapilo. Většina informací pochází od potomků těch, o kterých psali. Někdy líčí nesmírně zajímavé příběhy a zážitky, popisují, za jakých okolností se přihodily, osoby, které u toho byly, a to vše je nesmírně zajímavé, ale neřekl bych překvapující. Samozřejmě že se tam objevují i jejich názory na věci a skutky. Svoje mládí popsal pouze dědeček, ale jen do roku 1921, a pak politik prastrýc Egbert, který po sobě zanechal historiky velmi ceněné deníky, které nedávno vyšly v Rakousku tiskem, ale v nich se zabývá především politikou.

Koho považujete za nejvýraznějšího představitele rodu?

Když ponechám stranou italské předky, tak bych měl asi říct, že ty, kteří se objevují v encyklopediích. To je pradědeček Richard, ministerský předseda rakouské vlády v 60. letech 19. století, před tím pražský místodržící a později 1. předseda nejvyššího správního soudu ve Vídni, a také jeho bratr Egbert. Ten byl 40 let předsedou Moravského zemského sněmu a skoro tak dlouho poslancem říšského sněmu ve Vídni a předsedou mnoha, především zemědělských, výborů, kde prosadil řadu pokrokových věcí. Ale významný byl i můj dědeček, který se roku 1919 v pouhých 26 letech stal předsedou Moravského velkostatkářského svazu a byl jím až do zrušení svazu Němci v roce 1942. Platil za významného ekonoma, který zachránil za první republiky mnoho rodů před krachem, a později v emigraci mu bylo okamžitě nabídnuto místo ředitele jedné továrny ve Vídni, kde pracoval až do důchodu. Ale každý předek byl trochu jiný. Zajímavý byl první Belcredi na Moravě, Antonio, který ve svém paláci v Brně na náměstí Svobody založil jednu z prvních čtenářských kaváren ve střední Evropě. Byl velmistrem zednářského řádu, založil v Jimramově naprosto unikátní selskou zednářskou lóži, ale především si zachoval svobodomyslnost. Například navštívil francouzského generála La Fayetta v olomouckém vězení a napsal císaři dopis, ve kterém nazval jeho věznění ostudou, a požadoval jeho okamžité propuštění. A takových příhod měl víc, takže si nakonec vysloužil od císaře domácí vězení. Prostě, každý byl jiný.

Jak vzpomínáte na své dětství? Mluvili o historii rodiny rodiče, prarodiče?

Dětství jsem měl celkem pěkné, odpovídající tomu, z jaké jsme byli rodiny a v jaké době jsme vyrůstali. Prarodiče z otcovy strany jsem neznal, protože emigrovali v roce 1948 a já jsem je viděl jen jednou několik hodin, v roce 1968. Otec toho mnoho nenamluvil, považoval však za nutné, abychom věděli alespoň, které předky máme na obrazech, a dbal spíše na naši společenskou výchovu. O rodu jsem všechno musel nastudovat sám.

A jak jste vnímal fakt, že se rodina po 2. sv. válce rozešla do světa? Co bylo rozhodující v tom, že Vaše rodina zůstala po komunistickém puči v ČR?

Vnímal jsem to jako fakt, nad kterým jsem jako dítě nepřemýšlel. Prostě to tak bylo, nic jiného jsem neznal. V letech 1948 a 1949 všichni členové rodiny postupně odešli do emigrace. Zůstal tu jen otec, protože byl majitelem Líšně a dědicem Jimramova a stále asi věřil, že to nějak ustojí. Vydržel hospodařit až do srpna roku 1949, kdy byl zatčen a na dva roky uvězněn s odůvodněním, že se nezapojil do budování socialismu. Přitom jen měsíc před zatčením obdržel diplom podepsaný Gottwaldem a Zápotockým, že jako první na Moravě splnil dodávky obilí. Ještě ho máme schovaný.

V jakém stavu jste přebírali po sametové revoluci majetek? Četla jsem někde povzdechnutí, že po válce, kdy vám byl vrácen poprvé, bylo bylo vše navráceno ihned, kdežto napodruhé jste museli dokládat vlastnictví prakticky „každého ubrusu“.

To, že jsme museli dokládat vlastnictví, nebylo tak strašné, jako podoba toho, co jsme dostali. Například v Líšni byla část zámku dokonce zbourána, o budovách statku ani nemluvě. Vypálené, zbořené. Tak je bylo možné charakterizovat. Dnes je opět vše opravené. Co se týče pozemků, tak to bylo spíše zábavné. Na pozemkovém úřadu nám totiž paní sdělila, že není co vracet, protože otec tam byl stále veden jako majitel. Komunisti se ani nenamáhali vlastnictví přepisovat. Horší to bylo s movitým majetkem. Část byla rozkradena už na zámku, ale strašné bylo, že i to, co odvezla kulturní komise, bylo v depozitářích rozkradeno. Tak například místo vzácného a drahého koberce jsme dostali ošlapaný běhoun, který tam někdo podstrčil, místo broušených a leptaných sklenic se nestyděli nám vrátit úplně obyčejné sklenice od hořčice a sbírku dýmek rozkradli úplně. Z té nezůstalo nic než fotografie, kterou nám se stolkem na ně předali. Později je strýc uviděl ve starožitnictví v Mnichově. Byly dobře rozpoznatelné, protože na nich byl náš erb.

Které nemovitosti vám byly vráceny?

V podstatě ty, které nebyly během komunismu prodány do soukromých rukou, a to byly takové, které komunisté zcela zdevastovali a nikdo je nechtěl. Jejich opravy trvaly desítky let.

Jaké to bylo stát se „přes noc“ podnikateli se všemi souvislostmi, které k tomu patří?

Nebylo to přes noc. Trvalo to několik let a na podnikání jsme najížděli velmi pomalu. Především bylo nutné se obklopit důvěryhodnými spolupracovníky. A v tom jsme měli štěstí. Většina pro nás pracuje od počátku v letech 1993-4. A generace našich dětí, ta se situaci už částečně přizpůsobila.

Kam jste se od té doby posunuli?

Nepouštíme se do žádných dobrodružných eskapád. V areálu zámku v Líšni jsme postupně vybudovali stáje pro parkurové koně, pilu, v části je hotel, máme malý tenisový areál a zbytek zámku a budov pronajímáme především jako kanceláře, ale je tu i restaurace, fotoateliér aj. V posledních letech si to už vydělá alespoň na údržbu. Pochopitelně, že se staráme také o lesy v Líšni i v Jimramově, což zvláště v posledních letech není žádná legrace.

Jste známý archeolog. Kromě Vaší práce na hradě Skály se zabýváte zaniklými středověkými vesnicemi. Co Vás na Vaší práci nepřestává překvapovat?

V oboru toho, co by mě překvapilo, asi mnoho nebylo. Musím mluvit v minulém čase, protože už jsem důchodce, i když ještě poslední výzkum pořád zpracovávám a připravuji k rozsáhlé publikaci. Archeologie, to byla především láska k oboru a nadšení z této práce. Velmi mě těšilo, že jsem pro tuto práci nadchl spoustu dalších lidí. Přinášela radost z objevů, a tím nemyslím jen trojrozměrné předměty, ale veškerá zjištění o životě, stavbách a podobně.

S čím máte spojeno Brno?

Brno mám spojeno se svým životem a jsem v něm naprosto spokojený. Je to město tak akorát, ani malé, ani velké. Je v něm vše, co člověk od města chce a potřebuje, ale není to hlučné a lidnaté velkoměsto. Střed máte projitý za čtvrt hodiny. Možná, že je to dáno i tím, že jsem se narodil a bydlím na předměstí v Líšni, která v mém dětství byla téměř jako větší vesnice oddělena od Brna poli a zahradami. Přírodu jsme měli všude kolem sebe, ale do centra to byl skok. To je právě to Brno, které bych neměnil za jiné město u nás.