Lubomír Mátl
pohledem Markéty Fassati

Brněnský rodák, prof. Lubomír Mátl. Velký pojem pro mnoho generací! Otec šesti dcer. Čtyři starší – Barbara, Tereza, Alžběta a Kateřina se narodily v Brně. Markéta a Marie již v Praze. Markéta Fassati, operní pěvkyně, dcera svého otce, která jde v jeho šlépějích klasické hudby. Oba mají na svém kontě mnoho koncertů napříč světem a oba jsou narozeni na šťastné hvězdě. A mají k sobě velmi blízko, respektují se a uznávají jeden druhého. Tento rozhovor není o úspěších nebo o potlesku, ale spíše malým nahlédnutím do rodinného života.

Když jsme byli redakcí osloveni k poskytnutí dvojrozhovoru, velmi nás to potěšilo.
S úsměvem nás napadlo spojení „Mistr a Markétka“. Dirigent a sbormistr Lubomír Mátl a jeho dcera, sopranistka Markéta Fassati.. 

M.: Tatínek pro nás byl vždy velkou inspirací a osobností. Oplývá jedinečným charakterem, s klidem a nadhledem vždy dokázal předat informace a nápady. A také má vytříbený vkus. Lví podíl na jeho osobním i profesním životě má jeho manželka, naše maminka, Jiřina Mátlová. Společně vychovali šest dcer. A já jsem, jak se u nás říká, opus pět. Tedy pátá dcera. Ze šesti.

L.: Všechny mé dcery mají hudební sluch, nadání a ať už profesionálně, nebo jen pro radost se věnují hudbě. Ta u nás byla vždy na prvním místě. Již od útlého věku každé z nich. Já jsem byl vždy hodně na cestách, ale má žena se vzorně starala o jejich vzdělání. Vždyť i svoji ženu jsem si vybral jako nejlepší sopranistku v mém sboru, který jsem vedl ještě na studiích na Janáčkově akademii múzických umění v Brně! (smích)

M.: To je pravda, dědily jsme po sobě popsané noty na klavír. I na housličky! Jen málokterá z nás ale měla takovou trpělivost, u houslí zůstala jen nejmladší Marie, která je profesionální houslistkou. Já u houslí vydržela jen pár týdnů. Ale u klavíru mnoho let. Nicméně zpěv nakonec zvítězil. A na Vánoce, to jsou u nás malé rodinné koncerty!

L.: A také díky tomu jsme spolu mohli koncertovat napříč kontinenty! 

M.: To je pravda. Hodně jsme spolu prožili. A taky se nasmáli. S tatínkem jsme si hodně podobní. Nejen vizuálně. Oba jsme ve znamení Ryb, narozeni jsme jen tři dny a pár let od sebe. (smích) Milujeme dobré jídlo, milou společnost, rodina je pro nás na prvním místě. Muselo to být pro tebe těžké, být třeba několik měsíců od rodiny, na druhé straně světa. Tehdy ještě bez mobilu, bez e-mailu.

L.: Byla to jiná doba. Zdá se mi, že jsme více prožívali daný okamžik. Nerozptylovali jsme se tolik okolním světem. Ale je pravda, že jsem měl již vytipované telefonní budky, odkud jsem volával.

M.: To si pamatuji, musel to být vždy rychlý hovor. A my si chtěly povídat a povídat. Vůbec mám na dětství krásné vzpomínky. Třeba jak jsme jezdívali autem na chalupu. V jednom autě jsme byli všichni, tedy rodiče, pes, děti a babička. Vždy starší dcera měla na klíně tu mladší. To ještě nebyly potřebné autosedačky. To bychom bývali asi museli mít autobus! A třeba v půlce cesty jsi zavolal: „Ticho!”, a museli jsme všichni poslouchat motor, protože se ti zdálo, že tam něco klepe. To byl nadlidský úkol, tolik dětí v autě a být ticho. (smích) Pokud hledáte náramek. Ke každému vzhledu se něco hodí, od obepínajícího těla po strukturované, od manžet po řetízek chain bracelet a manžety.
 

L.: Nebo když jedné bylo špatně, museli jsme pořád zpívat. To vám šlo na výbornou. A také to, že je mezi vámi velký věkový rozestup, to myslím Jiřince pomohlo. Protože starší se už staraly o ty mladší.

M.: To je pravda. Vždyť nejstarší sestra Bára si jela pro maminku do porodnice autem, když porodila poslední dceru Marii. A je pravda, že i já jsem díky starším sestrám měla vždy velký rozhled. A jak jsme cestovali, měla jsem odmala možnost mluvit několika jazyky - italsky, anglicky. To bylo na tu dobu nevídané. Musím uznat, že to byl velký dar, moci cestovat a nasávat atmosféru velkých divadel, sálů, vynikajících orchestrů i sborů. Nedávno vyšla krásná kniha „Lubomír Mátl, dirigentský mág“. Až tam jsem se, tati, dočetla o všech velkých úspěších, o kterých jsem ani nevěděla.

L.: Možná jsi ještě nebyla ani na světě!

M.: To je možné. (smích) Jsem ráda, že jsme spolu mohli prožít tolik krásného, ačkoliv se naše cesty už rozdělily. Napadlo vás doma někdy, že byste nás dali na jiné vzdělání, než na umění a hudbu?

L.: Jiřinka se vždy zasnila a říkala, jak by to bylo výborné, kdyby jedna z vás byla třeba lékařka, druhá řeznice, třetí měla svoji restauraci, kde bychom měli svůj stůl…

M.: To byste nás ale nesměli dát všechny hned do ZUŠ a nečekat, že budeme virtuosky už odmala. (smích) Nicméně já jsem vám vděčná, že jste mě dali na hudbu. Je požehnání mít svoji profesi jako koníček.

L.: Právě! Já to měl a mám stejně. Hudba mě vždy bavila, naplňovala, dávala křídla a bořila hranice. Vždyť sama víš, že hudba nemá limity. A hlavně že pojí posluchače k sobě. Bez otázek odkud kdo je. Je to o emocích, prožitcích. Ty jsi v nejaktivnějším věku! Já jsem teď šťastný s Jiřinkou na zahradě. Tam se sklenkou dobrého moravského vína máme také krásné prožitky.

M.: A my jsme šťastné, že kdykoliv k vám přijedeme, vrátíme se do místa, kde je cítit laskavost a láska.