KIVA
Vladimír Novotný
Umělec předbíhá génia

Zůstalo v Tobě něco z toho kluka z Juliánova, co vrcholově vesluje a fotí dokumenty o subkulturách a borce na skatu?

Ne. Spíš ne, už dávno ne. Jsem někde úplně jinde. Jsem někdo úplně jiný. Nebo spíš ten, kým jsem chtěl být. Kým jsem vždy byl. Ale vše, co jsem prožil, čím jsem prošel, mě obohatilo a je součástí mne.

Jsi sťastnej?

Jo. Teď jsem na správném místě. Ve správným čase. Teď jsem správně.

ZRODILA SE HVĚZDA
Většina věcí k němu přichází sama. Neotuží po nich. Násilně si je nevynucuje, ale jde si tomu naproti. Dělá jen svou práci. A to tak, jak nejlépe může. Existuje. Někdo má přezdívku jako brnění, obranné mimikry, kterým se chrání. Kiva je pro Vladimíra Novotného přezdívka, nejvýstižnější označení, přezdívka i značka sama. Ale rozhodně ne maska. V dnešní době nicknames a přetvářek může překvapit, že tahle čtyři písmena nejsou výplodem marketingu, ale něčeho mnohem hlubšího. A pokud byste chtěli vědět, jak vznikl Kiva, musíte se vrátit do roku 1996 – a pak se případně zeptat osobně.

NA ZÁBRADLÍ
Kromě módní fotografie je Vladimír spjat s divadelním prostředím a to především s pražským divadlem Na Zábradlí, se kterým vstupuje už do sedmé sezóny. Umělecký, kulturně-historický a politický odkaz Václava Havla jsou atributy, díky kterým se Vladimír hrdě hlásí k odkazu divadla. Nezapomíná ale ani na rodné Brno a pro divadlo Husa na Provázku vytvořil sérii portrétů herců souboru. Dále také přetrvává spolupráce s Národním divadlem Brno, pro které v loňské sezóně vytvořil celou kampaň premiérových inscenací.

„Mám rád divadlo, protože se tam dostávám do střetu s další uměleckou oblastí, které si vážím a je pro mě svým způsobem sexy. To prostředí pro mě vždy symbolizovalo specifickou formu svobody. Z toho prostředí, lidí i osudů, které se tam předvádí. Není to ani komerce, ani umělecká fotka, ale něco jako osobní support. Baví mě být s těma lidma a být součástí toho. Takže záznam a nějaká výpověď o tom představení pro mě moc znamená.“

FOTOGRAF
Svůj první fotoaparát, který dostal k osmým narozeninám, má dodnes doma. Dokonce má i ten, s kterým udělal úplně první fotku v životě. „Bylo mi pět a na dovolené mě rodiče nechali udělat poslední snímek na tetinu Flexaretu. A já ji dodnes mám doma, později jsem tu kameru od ní dostal k narozeninám. Nevím, kolik z dnešních budoucích fotografů si uchová takovou vzpomínku na první stisknutí spouště v době mohutné digitalizace."

Když se ho rodiče zeptali, co by si přál, na rozdíl od jiných, kteří chtěli walkama, Vladimír toužil po fotoaparátu. „A věděl jsem pevně, že ho chci. Obrazovost a fascinaci obrazem jsem měl už od dětství a na konci puberty se to zlomilo a vykrystalizovalo v to, že s tím obrazem chci pracovat dál. Ne ho jen obdivovat, ale i vytvářet.“

Jedním z důvodů, proč ho nadchla fotografie, byla silná fascinace funkcionalisticko-avantgardní vlnou v Brně. I když nejde po ikonicitě stylu, a sám si myslel, že styl nemá, jeho fotografie propojuje jistá poetická vlna nálady, která vyznívá s odstupem času. „Příliš mě nezajímá aktuální děj fotografie, to co je na ní… Ale snažím se jakoby vyprávět děj, který situaci předcházel. Nikdy nepochopíš jednání člověka, dokud nepochopíš, proč to dělá. Proto nejdu po prvotní emoci.“

REKLAMNÍ UMĚLEC
Obecně se neví, že Vladimír stojí za mnoha dalšími projekty. Kromě fashion, divadla, architektury a artové fotografie se věnuje i reklamě. Je mnohdy nejen autorem vizuálu, ale zaštiťuje i technickou či supervizorskou stránku věci. Často je odborným poradcem, spolupracuje na scénáři, dohlíží na detaily, které jinému mohou uniknout. Pravidelně se tak přepíná z komerčního dělníka do umělce. Nepřichází tak umělec o čest? „Slušnou prací ještě nikdo o čest nepřišel. Co se ti může stát, je, že si zkazíš oko. Vším, co děláš, s kým děláš, se ti nějak mění tvůj vkus a kreativita. A to nejen dobře, ale i špatně. Jak mám rád intimní subjektivní focení v ateliéru, tak mám rád velkou produkci reklamy. Takže mě baví to vyvažování. Jedno s druhým se potkává, propojuje. Nikdy bych neřekl, že se za reklamu stydím. Je to slušná práce, kterou dělám dobře a živí mě.... Je to pořád oblast fotky. Je to regulérní oblast fotografie,“ vysvětluje Kiva. Ideální je samozřejmě moment, kde se obě oblasti fotografie potkávají, kde se hranice komerčního s uměleckým propojují v jedno. Fotografie je jenom jedna.

UČITEL
Ke všem svým aktivitám si Vladimír přibral další roli a to mentorskou. Druhým rokem působí jako externí pedagog na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Samotného by ho to dřív nenapadlo, ale přišla tahle nabídka, a tak se jí chopil. „Nikomu nechci vnucovat svůj styl, vkus, přemýšlení nad fotkou. V momentě, kdy člověk začne přejímat něčí styl, tak se ztrácí. Speciálně v umění je to o tom přinést něco nového. Ne opakovat, co už někdo dělá.“

Vladimír se nebrání pohledu na fotografování jako na řemeslo, které lze naučit. „Techniku není problém se naučit. Ale znovu se vracíme k tomu, co chceš tou fotkou říct. Určitě se ti líp bude fotit, když budeš vědět, co chceš fotit a co tím chceš říct. Hlavní je nápad. Dobrou fotku uděláš i na iphone. Techniku doženeš praxí.“

SVOBODA
Slovo, které Vladimír během rozhovoru mnohokrát zmíní, je svoboda. Svoboda mysli, svoboda člověka, svoboda umění. „Vycházím z myšlenky, že svoboda je základní esencí umění. Dělám, co chci, nic nikomu nenutím. Zároveň je to možnost být sám sebou.“ Fotografie je pro něj výpovědí, ale nikoliv terapií. „Rozhodně si neléčím svoje traumata nebo pokřivené sebe sama. Mám rád ty svoje démony. Někdy se jich leknu, ale mám je rád. To je ta moje dualita bytosti. A mně se se sebou žije dobře. Neříkám, že nemám těžší dny, ale nemám v sobě nánosy temnýho. Možná i proto, že když se mi něco nelíbí, řeknu to. Ale řeknu to přímo tobě, ne jemu, ne jí, ale tobě. A tohle lidi mnohdy neumí vydýchat. Přitom je to nejčestnější a nejupřímnější jednání. A pokud se to stane na focení, tak je to pracovní, to není osobní. Jsem zvyklej jednat napřímo.“

Nejspokojenější je Vladimír tzv. on the road. „Cítím se dobře v procesu cesty. Jsou místa i daleko od domova, kde se cítím dobře. Nikdy mu nejsem daleko. Brno je a bude rodný město. Vždycky se sem budu muset vracet.“

Jiří Hofbauer