Jadran Šetlík:
Každý portrét je originálem

Jak vzpomínáte na své fotografické začátky?

Trochu nostalgicky, ale vždycky rád. Na tu otázku odpovídám často, protože jsou spojeny s takovými hvězdami, jako je slavná italská herečka a velká hvězda 60. let Claudia Cardinale, která mi náhle vstoupila do cesty... Bylo mi čtrnáct, bylo to v Římě, kde pracoval můj otec, a já měl kolem krku velkou chloubu – svůj první fotoaparát, který jsem dostal od dědečka. Jaký lepší objekt a konstelaci náhod bych si do začátku mohl přát?
 

Byl to jistě příjemný, atraktivní a motivující začátek, když jste v 60. letech měl možnost sledovat a fotografovat v Římě filmové hvězdy té doby. Co přišlo pak?

Studium fotografie na grafické škole a já se začal prokousávat různými žánry, ať už to byla architektura, průmyslovová fotografie, design, reportáž... Pochopitelně mě vždycky, jako mladého kluka v mém věku, lákalo fotit pěkné holky, což tehdy bylo možné jen v oboru módní fotografie. Jenže ta tu tehdy příliš neodpovídala mým představám člověka, který žil a vyrůstal v Itálii - kolébce módy a módní fotografie. Takže jsem se jeden čas zabýval dost intenzivně i volnou kalendářovou tvorbou v oblasti klasického uměleckého aktu, nikoliv ale onoho glamour playboyovského typu.  

Co pro vás v této práci bylo kritériem úspěchu?

Když právě ženy řekly, že se jim mé práce líbí. Postupem doby jsem přešel k reklamní fotografii – opět k práci s modelkami, kdy jsem dělal celou řadu kalendářů pro tehdejší podniky zahraničního obchodu – Jablonex, Skloexport, Pragoexport. Časem jsem dosáhl jakéhosi pomyslného vrcholu zájmu, kdy jsem dostával mnoho zakázek a uvědomil si, že dělám práci svým způsobem zajímavou, lukrativní, ale že jsem přitom jen jakýmsi vykonavatelem pokynů artdirectorů, kteří vymýšleli layout, podle něhož se pak muselo fotografovat. V jednom okamžiku jsem si uvědomil, že už toho bylo dost, že jsem vždycky chtěl fotit lidi podle svého. Proto jsem začal před osmnácti lety pracovat na svém portrétním projektu s názvem Galerie Milénia Jadran. 
 

Dnes už je to velmi bohatý, rozsáhlý a nadčasový projekt, který jste začal realizovat na přelomu tisíciletí. Co všechno doposud obnáší?

Je především také neustále otevřený dalším námětům a nápadům. Pod touto společnou „střechou“ se dnes rozvíjejí a prezentují nové tématické cykly. Patří k nim například cyklus Osobnosti naší vlasti, jenž zahrnuje portréty slavných a významných žen a mužů, kteří se jedinečným způsobem zasloužili o úspěchy v oblastech umění, ekonomiky, politiky, medicíny, vojenství ale i v oborech jako je například vinařství, folklor a také na regionální úrovni. Své místo mají i dětské portréty s charitativním podtextem. 

Kolika osobnostem jste již zhotovil fotografický obraz?

Máte-li na mysli mediálně známé osobnosti, tak těch je několik stovek. Já však považuji za osobnost každého, koho portrétuji. Přistupuji tak k němu, vnímám ho tak. A proto je těch osobností v mém portfoliu mnohem více.
 

Koho jste fotografoval obzvlášt rád?

Jako profesionál bych si tuto otázku vůbec neměl připouštět, nedělám žádné rozdíly, ale je pravda, že některá společná „sezení“ se pojila i se zajímavými a úsměvnými historkami, kdy jsem hledal skutečně to pravé gesto, které nakonec spontánně vyplynulo. Bylo tomu tak například u Tomáše Bati, kdy jeho ruka na čele byla nakonec tím pravým… Průběh fotografování nicméně považuji za velice diskrétní záležitost a tak samozřejmě z ateliéru žádné story nevynáším. Podobně jako jsou vázání mlčenlivostí právníci a lékaři, dodržuji tuto zásadu i já.
 

Co je dnes v oblasti uměleckého portrétu nejžádanější?

Rozhodně business portrét a rodinný portrét...
Business portréty používané k firemním či mediálním účelům není dobré podceňovat a spoléhat na to, že vás například při rozhovoru nějaký fotograf narychlo „cvakne“.  Každý manažer či úspěšný obchodník by měl mít vždy po ruce dobrý a věrohodný portrét, který může okamžitě nabídnout třeba právě k rozhovoru v odborném časopise, na internetu nebo na úvodní stránku výroční zpávy. I to jsou vizitky. Naštěstí je stále více těch, kteří si to uvědomují a dobrý portrét považují za nezbytnou součást vlastní prezentace. 

A rodinný portrét?

Ten často stereotypně vnímáme jako nejméně deset zpravidla nepřipravených a ne vždy dobře zaostřených lidí na jedné fotografii, zvěčněných u příležitosti nějaké rodinné události. Já však rodinný portrét vnímám zcela jinak – musí být dobře připravený,  komponovaný, může zahrnovat například dvojportrét rodičů, dětí, společný portrét, samostatné portréty jednotlivých členů rodiny... Vznikne tak velké portfolio rodiny, ze kterého se vyberou jednotlivé záběry pro různé účely. Portrétní fotografii vnímám jako renesanci klasického rodinného portrétu. Byla by škoda, zůstávat jen u digitálních fotografií z dovolených a ukazovat si je jen v počítači nebo v telefonu... Vždyť společné okamžiky rodinné pohody, radosti a štěstí z malých dětí jsou tak rychle pomíjivé. 

Fotografujete na film nebo digitálně? Jak vnímáte rozdíl v obou technologiích?

Mám rád každý fotoaparát, který pomůže přenést a zprostředkovat pocity portrétovaného směrem ke mně. V oboru, kterému se věnuji, nepovažuji digitální aparát za ideální a nejšťastnější. Sám jich několik mám, používám je však jen pro soukromou reporážní potřebu. Nezříkám se jich, ale tvorba klasického uměleckého portrétu vyžaduje hloubku, ostrost či naopak neostrost, která se nezíská ve photoshopu, ale jen s pomocí klasického fotoaparátu, filmu a všech ručně zpracovávaných následných procesů.

Při své práci používáte originální technologii přenosu portrétu na klasickém malířské plátno. V čem spočívá?

Vždycky jsem se snažil portréty vnímat jednoduchým způsobem, jednoduchou kompozicí, jednoduchým světlem. Používám jedno světlo, říkám, že slunce je také jedno... Chtěl jsem, aby se portréty svým charakterem blížily ke klasickým dobovým portrétům malovaným olejovými barvami na plátno. Tomuto efektu  se mi podařilo docílit pomocí technologie, při níž se originální emulze z klasické, ručně nazvětšované fotografie přenáší  při vysoké teplotě a tlaku na malířské plátno a získává jeho strukturu. Následně jej vypnu jako obraz na klasický rám a finálně  ručně štětečkem ještě opracovávám speciálním transparentním gelem. V konečné podobě je portrét zarámován do klasického rámu a signován.  Takže každý takto zpracovaný portrét je originálem.
 

Což je časově nepochybně náročná cesta od okamžiku, kdy jste o portrét požádán a kdy je hotov...

Je to opravdu náročný a možná pro někoho zdlouhavý proces. Je ale nezbytný. Začíná prvním setkáním s klientem, kdy se potřebuji dozvědět jeho představy, zadání, k čemu bude konečný portrét určen, kde bude umístěn... Při té příležitosti mohu ukázat řadu příkladů, situací, promluvit o vhodném oblečení. Při naší společné práci vzniká  sada portrétů v různém oblečení – stylovém, společenském, sportovním, ale například i historickém... Když se klient všechno dozví, stanovíme termín fotografování. Tomu předchází nezbytná vizážistická úprava a styling – volba doplňků podle typu člověka. Následně společně s klientem uděláme předvýběr z mnoha desítek fotografií.