Idylická skrýš
Josefa Hoffmanna
v Brtnici

Brtnice, okolní krajina a samotný rodný dům se Hoffmannovi otiskly hluboko do duše a tento obraz jej provázel po celý život. Ve svých sepsaných vzpomínkách se velmi otevřeně vyznal ze vztahu ke svému rodnému kraji: „Taková je moravská krajina: kopce a širé pláně, podivuhodně členěné posetými poli, loukami a lesy, zvolna, jindy strmě klesající do údolí s řekami a potoky, osamělými mlýny, schoulenými městečky a vesnicemi, snivý pohádkový kraj, vzdor všemu násilí, žalu a utrpení naše odvěká vlast.“ Hoffmannův sentiment je patrný i na snově laděných fotografiích pořízených během jeho letních pobytů v Brtnici, které vyvolávají představy rodinné pospolitosti a harmonie. Jaké panovaly vztahy v rodině Hoffmannů v době Josefova dětství, je ale obtížné odhadnout, protože zaznamenaných vzpomínek na toto téma je pramálo. Jednou z mála jsou vzpomínky, které k 60. výročí svého bratra napsaly jeho sestry: „Otec byl pro nás respektovaná osoba, přestože byl laskavý a nikdy pro nás neměl zlé slovo, báli jsme se ho, maminky méně, navzdory její energii a životní síle. Miláčkem rodičů, a vlastně celého domu, byl náš bratříček Josef, zvaný Pepo. Ten jako jediný syn vedle tří dcer – Marie, Františky a Hedviky – důstojně požíval toto výjimečné postavení.“

Respekt k otci je znát také z úryvků Hoffmannových pamětí, ve kterých se vrací ke svým nedostatečným výsledkům studia na gymnáziu v Jihlavě, kdy už i v tak opakovaném pátém ročníku propadl z šesti předmětů: „Ta ostuda a trýzeň mi ztrpčily mladý život natolik, že jistý pocit méněcennosti mě už nikdy neopustil. Každopádně mi bylo jasné, že žádný žák z našeho městečka se dosud domů s takovými školními výsledky nevrátil a že je mi jako hanbě obce, v níž byl můj nebohý otec starostou, předurčen život zoufalce.“ 

Mladého Hoffmanna naštěstí uhranula stavařina a přes brněnskou průmyslovku se dostal až na vídeňskou akademii, kterou úspěšně ukončil, a byl dokonce oceněn Římskou cenou. Přes tuto životní satisfakci, kterou mohl prožít i Josefův otec, zůstal Hoffmann člověkem, který nikdy nevystupoval příliš do popředí a svoje soukromí si velmi pečlivě strážil. Na rozdíl třeba od extrovertního Adolfa Loose, který svůj soukromý život žil veřejně, Hoffmann vždy působil jako mlčenlivý a distingovaný arbitr krásy, vždy však nadmíru přátelský a zdvořilý.

Kvůli Hoffmannovu tajnůstkářství se můžeme jen domnívat, jaké byly jeho pohnutky k tomu, že se pustil do nákladné renovace otcovského domu v době, kdy jeho umělecké renomé získávalo světový formát, a proč urputně bojoval o zachování domu i v době, kdy se Brtnice po rozpadu monarchie ocitla za hranicí cizího státu. Podle všeho bylo pro Hoffmanna důležité mít intimní úkryt, kam se mohl uchýlit i se svými milovanými sestrami a kde se mohl odevzdat svým vzpomínkám na dětství a vracet se k obrazu rodného kraje a venkovské pospolitosti. Hoffmannovu úpravu domu můžeme brát jako idealizaci tohoto obrazu, ve kterém Hoffmann na sebe bere roli jeho strážce. Když brněnský Památkový úřad v roce 1943 konečně souhlasil se zapsáním rodného domu do seznamu stavebních památek, Josef Hoffmann s vděčností odpovídal: „Bohužel v našem rodném místě bylo za posledních 20 let mnoho zničeno nebo znehodnoceno. Most s šesti barokními figurami jsem ještě mohl před několika lety zachránit před demolicí. Několik půvabných rokokových domků v obci bylo demolováno a příšerně přestavěno. Stále ještě by bylo něco zachraňovat, kdybyste se svým úřadem vynaložili úsilí.“
 

Hoffmann se pustil do úprav rodného domu záhy po smrti svých rodičů (otec zemřel 1903, matka 1906) a provedená adaptace byla spíše památkářkou rekonstrukcí. Největší zásahy se odehrály ve dvoře, kde nechal zbourat hospodářské přístavby a chlévy a vytvořil zde oddechovou zahradu. Místo seníku přistavěného ke stodole navrhl altán s  arkádami otevřenými do zahrady. Průjezd byl vydlážděn keramickou dlažbou, díky čemuž získal městský charakter. Městskému životnímu stylu se přiblížily i pokoje v prvním patře, pro které Hoffmann navrhl speciální výmalbu, jež byla prováděna tupováním přes šablonu. Pro sebe jako pomyslného strážce domu vyčlenil místnůstku v přízemí, do které se vstupovalo dveřmi s kulatým okýnkem z průjezdu. Svoji ložnici obložil bílým táflováním s černými lištami, podobně jako u altánu na zahradě.

Fotografie výsledné podoby úprav Hoffmannova domu se objevily v roce 1911 také v časopise Interier, kde je doprovázel oslavný text: „Profesor Josef Hoffmann prokázal rekonstrukcí interiérů ve svém rodném domě, že není žádný projektantský fantasta, který za každou cenu chce udělat něco nového, ale moudrý tvůrce prostoru, jemuž je zřejmé, jak důležité je vytvoření specifického klima domova.“ Uvedený úryvek je výstižným vyjádřením podstaty Hoffmannovy tvůrčí práce, protože on sám je, spíše než architektem, tvůrcem atmosféry. Architektura je pro něj složitý komplex utváření a komponování prostoru, do kterého patří také detailní zařízení interiérů včetně čajového servisu na stole, skleniček v příborníku a okenních závěsů. Do posledního detailu sladěné prostředí se stává hájemstvím krásy, ve kterém může jeho uživatel spočinout. Hoffmann byl typem intuitivního tvůrce, který oplýval mimořádnou fantazií nacházet originální tvary a vzory a citem vedle sebe postavit zdánlivě nekombinovatelné. Rodný dům je skvělou ukázkou jeho mistrovství a je dobře, že díky poslední rekonstrukci podle návrhu architektů Petra Hrůši a Petra Pelčáka z roku 1997 se mu vrací něco z původní atmosféry. A je také dobře, že význam Hoffmannova odkazu je důvodem k více než patnáctileté spolupráci mezi Moravskou galerií v Brně a MAK ve Vídni, jejichž prostřednictvím se do Hoffmannova rodného domu vrací i život.

Rostislav Koryčánek, kurátor Muzea Josefa Hoffmanna

Moravská galerie
Muzeum Josefa Hoffmanna v Brtnici
Náměstí svobody 263, 588 32 Brtnice
Červenec–srpen: út–ne, 10–18 h
Září–říjen: čt–ne, 10–17 h
Listopad–duben: so–ne, 10–17 h
Květen–červen: čt–ne, 10–18 h