Danuše Nerudová:
Daně? Žádné nudné téma
Nejmladší docentka, profesorka, prorektorka, rektorka. Začíná každý rozhovor tím, že Vám všichni připomínají, to že jste nejmladší?
Tak trochu začíná. Ale já už jsem si za ty roky zvykla.
Rovnýma nohama jste skočila do období, kdy připravujete Mendelovu univerzitu ke stému výročí….
Přípravy trvaly celý loňský rok, letos už sté výročí slavíme. Takže se to v podstatě sešlo dohromady.
Vy jste na Mendelově univerzitě vystudovala a hned poté začala působit i profesně. Nechyběla Vám praxe nebo práce jinde?
V podstatě jsem pracovala během celého studia, protože člověk daně nemůže zkoumat, když to nedělá v praxi – a tu jsem. absolvovala i během doktorského studia. Nebylo to tedy tak, že jsem po studiích rovnou nastoupila jako odborný asistent.
A jak se to tak stane, že člověka zajímají ve věku nějakých osmnácti, devatenácti let daně? To rozhodně není obvyklé ani v pozdějším věku.
Byl to obor podnikání mých rodičů. Mě ale začal zajímat evropský a celkoý rozměr daňové politiky. Proto jsem se z daňové praxe dostala spíše na druhou stranu, tedy k tvorbě a designu daňové politiky a jejímu evropskému rozměru.
Byly úspěchy v problematice tvorby daňové politiky, které jste se vědecky věnovala, impulsem ucházet se o místo rektorky? Její výsledky jste prezentovala i v Evropské komisi, což je samo o sobě velký úspěch.
Myslím, že jen částečně. Souviselo to s tím, že člověk stále více narážel na zkostnatělost Mendelovy univerzity. Najednou zjišťoval, že už vlastně institucionálně má limity v práci, že daleko víc času tráví administrací, než samotným výzkumem. Patřím k těm, kdo se vždycky na všechno snaží dívat kriticky a snaží se poučit z chyb. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem měla dvě možnosti. Buď odejít, a to jsem dokonce i nějakou dobu zvažovala, anebo se nějakým způsobem zasadit o to, aby se to změnilo. Dostat se ze skupiny kritiků do skupiny těch, co se začnou snažit něco vytvářet. Ono to není úplně jednoduché. Velmi jednoduché je být na straně kritiků a v momentě, kdy jste vyzváni, abyste se podíleli na změně, dát od všeho ruce pryč. Daleko těžší je přehoupnout se do druhé skupiny, která má přijít s očekávanou změnou a má něco konstruktivně vyřešit.
Jak se Vám daří skloubit práci rektorky, nově i šéfky státní důchodové komise a mít u toho ještě čas na výzkum?
Je to obtížné. V podstatě se vzdáte svého volného času, ale zvládnut se to dá. Výzkum je to, proč jsem vždycky byla na vysoké škole, na univerzitě. Snažím se a samozřejmě je to především o time managementu. Jestli je mé snažení k něčemu dobré, se ukáže až za nějakou dobu.
Kde jsou podle Vás slabé stránky českých univerzit?
Spočívají především ve schopnosti reagovat na změny ve vnějším světě, ve vnějším prostředí, schopnosti velmi pružně se přizpůsobovat například měnící se společenské poptávce, pružně se přizpůsobovat změnám na trhu práce. Univerzity jako tradiční instituce s tradiční kulturou nejsou do takové míry flexibilní, jako je tomu v byznysu., Problém vidím i v tom, že zaostáváme za západním světem třeba v transferu výsledků vědy a výzkumu do praxe. To se nám příliš nedaří a právě transfer technologií je oblast, ve které bychom se měli začít zlepšovat.
A čím je to způsobeno? Často se tyto povzdechy schovávají za dobu totality, jiní to mají za klišé… Čím to, že například interakce s byznys sférou nebo uváděním průzkumů do praxe zaostává?
Vědci by měli být vychováváni v tom, že dospění k výsledku je pouze jedna třetina z vědecké práce, kterou by měli vykonávat. Další třetinou je najít způsob, jak transferovat výsledky do praxe, a poslední představuje popularizace vědecko-výzkumných výsledků. Je to hodně o výchově vědců a o zdůrazňování toho, že musí zkoumat aktuální společenská témata, která by se nějakým způsobem měla projevit v praxi nebo politice. Univerzity jsou příjemci veřejných peněz a veřejnosti by měly sloužit.
Mendelovu univerzitu jste velmi dobře znala, ale přesto, když jste se stala její rektorkou, bylo něco, co Vás překvapilo?
Samozřejmě, je to určitě spousta věcí, které mě překvapily. Především to, že i když se člověk velmi snaží, změny nelze realizovat tak rychle, jak by si přál.
Jako jeden z prvních počinů jste plánovala zavést řízení lidských zdrojů. Daří se Vám to?
Je to samozřejmě velmi obtížné, ale slavíme velký úspěch. Jako první univerzitě v České republice se nám podařilo získat tzv. HR Award, což je ocenění, které uděluje Evropská komise. Je to něco jako Seal of Excelence, to znamená, že lidské zdroje řídíme správným způsobem a zároveň takový benchmark, který je běžný mezi zahraničními univerzitami. Pokud se k nám tedy hlásí zahraniční výzkumník, ví, že tady máme klasicky nastavené nástroje řízení lidských zdrojů.
Když jsem se dívala na hesla, která se nejvíc objevují ve spojení s Mendelovou univerzitou, tak kromě Vašeho jména je to provozně ekonomická fakulta. Nejsou tím, že mediálně je Vaše práce tak viditelná, upozaděné ostatní fakulty?
To si určitě nemyslím. Třeba na agronomické fakultě máme tým zabývající se globální změnou klimatu a výzkumem sucha a na lesnicko-dřevařské fakultě tým, který se zabývá dendrologií, oba jsou velmi viditelné. Možná právě naopak provozně ekonomická fakulta po letech vystoupila ze stínu.
Sucho je v dnešní době velmi skloňované téma. Prezentují média výsledky této práce? A pracují s nimi následně i politici?
Ano, náš tým odborníků se podílí na vládní strategii pro boj se suchem. Toto je jedna z oblastí, kde se daří transferovat výsledky vědy a výzkumu do veřejné politiky.
Pojďme se podívat na Váš výzkum daňové politiky. Co vás k němu přivedlo?
Nejdřív to byl takový snílkovský koncept, se kterým přišla v roce 2004 Evropská komise – pokud by se podařilo zavést nějaký alespoň trochu jednotný systém daně z přidané hodnoty, pozornost by se soustředila ke korporátním daním. Tehdy to skutečně bylo sci-fi. Pamatuji si, že když Evropská komise zveřejnila své čtyři koncepty, všichni se smáli, že nemohou skutečně nikdy spatřit světlo světa. V roce 2011 byl na světě návrh první směrnice. Ta byla samozřejmě okamžitě smetena se stolu, protože to tehdy bylo vnímáno jako snaha o zasahování do národní suverenity členských států. Tenkrát byla trošku jiná situace. Změna globálního prostředí nebyla tak velká, abychom řešili Google, Apple, Facebook a další společnosti. V roce 2016 došlo ke změně a téma bylo náhle aktuální. No, a my jsme měli výzkum hotový v šuplíku. Stačilo ten šuplík otevřít a vytáhnout studii.
To zní skoro jako pohádka. Evropská komise zjistila, že řešíte její problém, výzkum implementovala do svých směrnic, brzy ho budou vlády uvádět do praxe…
Tak to samozřejmě není. Směrnice vznikla nezávisle na nás. Nám se spíš podařilo přesvědčit policy makery v České republice, že postoj České republiky by neměl být negativní, protože nám to rozpočtově přinese dodatečné prostředky do státního rozpočtu. V té době ministerstvo financí žádným průzkumem nedisponovalo a my jsme vlastně říkali: „Ta vaše negativní pozice není opodstatněná, protože my jsme tady spočítali, že to bude plus pět miliard do státního rozpočtu.“ A tak se nám podařilo, že Česká republika se z negativní pozice dostala do neutrální, že se dál podílela na vlastním procesu. Následně jsme spolupracovali se zpravodaji k těmto směrnicím v Evropě v Evropském parlamentu, když se projednávaly. Poskytovali jsme jim nejrůznější kalkulace, podle jejich invence ke změnám. Počítali jsme také například dopady, které nastanou v případě Brexitu. Návrhy na změny, na kterých jsme se podíleli, jsou předložené a čekají na projednávání, to ale samozřejmě přijde až po volbách do Evropského parlamentu.
Když bych tyto návrhy uplatnila tady, pokud by se u nás mělo odvíjet danění podle toho, kde má firma zaměstnance, majetek, odkud jí plynou tržby, tak Česká republika by na tom výrazně vydělala.
Česká republika ano. Česká republika by na tom vydělala.
Proč na to naši politici neslyší? Vždyť se nabízí atraktivní téma, které by hodně rezonovalo napříč společností.
Pořád je to evropský projekt, což je samozřejmě vnímáno politicky. A díky tomu se z diskuse trochu vytrácí rozum…
Což je škoda. Jenom pro představu, bavíme se o částkách nějakých pět – šest miliard. Není to víc, pokud by to mělo být zdanění firem, podle toho, kde působí? Když se například podíváme na dividendy nadnárodních firem, tak i šest miliard připadá jako docela nízké číslo.
No, tak ono je tak nízké, protože do tohoto systému budou vstupovat společnosti, které jsou v tuto chvíli menší a nemají dostatečný finanční a lidský kapitál na to, aby mohly dělat politiku v oblasti převodních cen. Nedosažné je pro ně třeba započítávat zahraniční ztráty, to znamená, že když se absorbují právě zahraniční ztráty, celkový efekt není tak velký.
Z trochu jiné oblasti; často se mluví o zaostávání regionů za Prahou. Myslíte si, že spousta regionů se u nás nerozvíjí kvůli absenci kvalitní infrastruktury?
Myslím, že to musí vnímat úplně všichni. A já to pociťuji každý týden, když jedu po D1 do Prahy.
Vidíte v rámci Vaší specializace nějakou možnost, jak by bylo možné podpořit rozvoj zaostalých regionů bez použití dotačních pobídek?
Stát by měl především začít investovat, protože v minulém roce se neinvestovalo prakticky nic. A právě v recesi, to je základní pravidlo pro investice státu. Je potřeba si stanovit priority a pro každý stát by dopravní infrastruktura měla prioritou být. Přesně toto jsou projekty, do kterých by měly jít peníze přednostně.
S tím souvisí další dotaz, jestli se dá legislativně upravit třeba podfinancování technologií, opět bez dotací? Odpověď bude zřejmě stejná.
Ano, princip je stejný.
Zajímavá je Vaše myšlenka, že základem daně by nemusel například být zisk, ale nějaká jiná veličina, třeba obrat. Myslíte, že by to pomohlo třeba malým a středním firmám, pro které současné danění není příliš optimální? Velké firmy, nadnárodní koncerny, které na to mají, „optimalizují“. A často tak úspěšně, že prostě daně neplatí. Pomohl by menším firmám třeba i takovýto, v podstatě jednoduchý nástroj?
Hlavní problém je to, že dnes je velmi těžké vybrat daně od nadnárodních korporací. Neustále se zpřísňují pravidla, dělají se daleko složitější, a to to má dopad nejen na velké, ale i malé a střední podniky. Už dlouhou dobu říkám, že je potřeba se zamyslet nad tím, zda je systém korporátního zdaňování, který vlastně vznikl ve třicátých letech minulého století, v době, kdy byla úplně jiná struktura průmyslu, neexistoval digitální sektor, vlastně vyhovující. Tento systém logicky kolabuje a my to nějakým způsobem záplatujeme. Vlastně to vypadá, že takové záplaty existují v tuto chvíli samy o sobě a systém pod nimi zkolaboval. Proto zastávám názor, že je potřeba revidovat fundamentální reformu korporátního zdanění a položit si otázku, jestli se i z nákladového hlediska vůbec státu vyplatí u nás tuto daň vybírat. Kolik jsou náklady na výběr jedné koruny daně z příjmu korporací? Alternativou může být, že základem daně nemusí být nutně zisk. Může to být například ekonomická přidaná hodnota.
Dokážete o daních tak poutavě vyprávět, že z relativně nezáživného oboru děláte atraktivní téma. Hned mě třeba napadá, jestli by zvýšení silniční daně pro kamiony víc nepodpořilo lokální zemědělce.
Tady vidím jiný problém, a sice v nastavení mýtného. Jsme tranzitní zemí a předně by cena mýta měla zahrnovat opotřebení infrastruktury, které je evidentně vyšší, než co se do ní investuje.
Škoda, že jsme limitováni prostorem, daně ve Vašem podání musí zaujmout každého. Vraťme se ještě k univerzitě. Jak lákáte nové zájemce o studium?
V souvislosti se zaváděním změn na univerzitě jsme do určité míry změnili i její branding – a rozdělili ho. Univerzita vystupuje ve dvou rolích, v roli poskytovatele vzdělání, budujeme tedy značku, která bude atraktivní pro studenty. Současně univerzita vystupuje také jako docela velký zaměstnavatel, to je druhý bran Mendelovy univerzity. V tuto chvíli se soustřeďujeme na dva kanály. Chceme být atraktivním zaměstnavatelem a přivést šikovné a mladé vědce, na druhou stranu pro studenty pak chceme být moderní otevřenou institucí.
Který dotaz dostáváte nejčastěji?
Těch, které jsou nejčastější a opakují se, je víc. Jaké je to být nejmladší? Jaké je to být v mužském prostředí? Jak je to těžké, případně jak je to těžké skloubit s mateřstvím?
Věřím, že naším rozhovorem jste si průměr těchto dotazů o něco snížila.
Určitě ano. (srdečný smích, přerušený telefonátem z Bruselu).
