Brno: předměstí Vídně

Brno je spojováno s celou řadou ne úplně lichotivých přívlastků. Některé z nich ale mají základ, který by mohl navozovat spíše sebevědomé pocity než ty méněcenné. Mezi ně patří označení Brna jako „předměstí Vídně“. 

I krátká procházka po Vídni stačí Brňákovi k tomu, aby opakovaně zažíval déjà vu. Připomínky Brna jsou v ulicích Vídně natolik přítomné, že je na místě se ptát, co je toho příčinou. Zjednodušeně řečeno, důvody této vzájemné podobnosti jsou čtyři. Tím prvním je okružní třída, která obkružuje historické centrum Brna a na které je vystavěna celá řada reprezentativních budov, stejně jako je tomu v mnohem výpravnější podobě ve Vídni. Druhou příčinou nápadné příbuznosti Brna a Vídně je skutečnost, že na výstavbě moderního Brna se podíleli ti samí architekti, kteří dávali novou tvář hlavnímu městu habsburské monarchie. Třetím důvodem příbuznosti obou měst je fakt, že už od roku 1839 existovalo mezí Brnem a Vídní přímé železniční spojení. První vlak mezi Brnem a Prahou se projel až o deset let později. A v neposlední řadě jako čtvrtý důvod musíme uvést, že v průběhu druhé poloviny 19. století tvořila politickou a hospodářskou reprezentaci především německy hovořící většina a tento jasný charakter Brna jej přimykal k Vídni a nikoliv k třeba Praze, kde se naopak o dominantní postavení snažili česky mluvící obyvatelé. 

Brno po té, co v roce 1852 přestalo fungovat jako strategické pevnostní město se složitým systémem hradeb, hledalo způsob, jak propojit město s předměstími, která se živelně rozvíjela za jejími hradbami. Odpověď, jak vyřešit růst, hledala v té době celá řada evropských měst. V Paříži v roce 1853 začala velká sanace středověkého města a nahradila jej síť velkoryse pojatých bulvárů, které propojovaly staré a nově budované dominanty města. V Barceloně zase vsadili na blokovou výstavbu v pravoúhlé roštové soustavě, která teoreticky umožňovala zvětšovat město do nekonečna. Třetím modelem byla právě Vídeň, která na místě vybouraných hradeb budovala nový pás města, který kombinoval zelené parky s důležitými veřejnými stavbami, jako byly školy, muzea, divadla, státní úřady a bloky obytných domů. 

Obrys brněnské okružní třídy kopíruje stopu hradeb a příkopů a láme se v místech, kde bastiony vybíhaly z hradebního věnce. Podstatný vliv na komponování podoby brněnské Ringstrasse měl vídeňský architekt a urbanista Ludwig Förster, podle jehož návrhu bylo v Brně postaveno také několik důležitých staveb jako např. bývalé kasino v parku Lužánky (dnešní Středisko volného času), bývalé reálné gymnázium na Jánské ulici nebo Kleinův palác na náměstí Svobody, který se snažil najít podobu reprezentativního, moderního sídla zámožného měšťana, jenž v případě Franze Kleina zbohatl mimo jiné díky výstavbě železniční tratě mezi Brnem a Vídní. 

Stejně výraznou stopu zanechal v Brně Försterův zeť Theophil Hansen, který se ve své práci obracel zpět k antice a renesanci a hledal nejvhodnější architektonickou formu, která by nejlépe odpovídala soudobým požadavkům. Ty byly nově formulovány i tím, že mezi novodobé zadavatele velkých staveb se kromě státní a městské správy přidávali měšťané, kteří nabývali ekonomickou a zprostředkovaně i politickou moc, nebo zájmové spolky, což dokládalo sílící vliv formující se občanské společnosti. Tímto příkladem je například Hansenův Besední dům na Husově ulici, který byl důležitým zázemím pro české kulturní a sportovní dění v Brně, nebo vedle stojící obytný palác Aloise Pražáka, kde dnes rozvíjí svoji činnost Moravská galerie. 

V renesančním stylu je podle návrhu Johanna Georga von Schöna postaven další výrazný objekt na Husově ulici, kterým je Uměleckoprůmyslové muzeum. Bylo prvním muzeem tohoto typu v českých zemích, hned po Vídni. Jak jinak. Jeho smyslem bylo hledat rovnováhu mezi zprůmyslňováním výroby a řemeslnou a estetickou kvalitou výrobků a mělo se tudíž stát, jak bylo poznamenáno v jenom z dobových novinových článků, „outočištěm pro průmyslníka a dělníka, který se chce sám zušlechtit a své touze po vzdělání zadost učinit“. 

Předobrazem brněnského muzea bylo to vídeňské. Jeho autorem byl další z výrazných vídeňských architektů působících také v Brně Heinrich von Ferstel. Ve Vídni postavil neogotický Votivkirche, v Brně pak první protestanský kostel po zrovnoprávnění katolického a evangelického vyznání v roce 1861. Červený kostel, jak mu většina Brňanů dnes říká, stojí na nejvýznamnějším místě okružní třídy, které je dáno křížením dvou symbolicky zatížených os. Pohledově spojuje obelisk vztyčený pod Petrovem na počest ukončení napoleonských válek v Evropě a průčelí kostela sv. Tomáše, který odkazoval na tradiční katolicismus a jeho spojení s císařským dvorem. 

Na protilehlé straně okružní třídy stojí další významná stavba, kterou nemůžeme v této souvislosti opomenout. Jedná se o dnešní Mahenovo divadlo, které bylo stavěno jako Městské divadlo Na hradbách a vzniklo podle návrhu slavné architektonické dvojice Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Jejich ateliér navrhl vedle brněnského nebo vídeňského Volkstheatru také divadelní budovy v Praze (dnešní Státní opera), Liberci nebo Karlových Varech, ale také v Budapešti, Berlíně nebo Curychu. 

Vedle výstavních veřejných budov se na brněnsko-vídeňském propojení podílí také rezidenční výstavba, která se funkčně napojovala na okružní třídu. Tu realizovala celá řada brněnských stavebních podnikatelů, kteří zvali architekty, jež studovali na brněnské
německé technice nebo na akademii ve Vídni. Mezi nejplodnější stavitele patřil František Pavlu, který prostřednictvím svých domů na Konečného náměstí (Tivoli) vtiskl této části velkoměstský charakter. Podobně tomu bylo na dnešní Údolní ulici a Obilním trhu nebo ve velkoryse řešeném okolí dnešního náměstí 28. října či třídě Kapitána Jaroše. 

Bez ohledu na míru podobnosti Vídni patřilo Brno na začátku 20. století mezi moderní evropská města a meziválečné Brno, které se ocitlo v roli druhého nejvýznamnějšího města samostatného československého státu, mělo na co navazovat. Vztah k předchozím kapitolám vývoje města byl ale hodně zkomplikován národnostními souboji, které na konci 19. století nabyly na síle. Dokládá to i úryvek z článku Arnošta Heinricha z Lidových novin z roku 1919: „Brno bylo nešťastné město. Nikdo ho neměl rád. Brněnským Němcům bylo jen předměstím Vídně… udržovali ho všemi prostředky a také mnoha penězi, především ovšem obecními, neudržitelnou fikci německého rázu Brna, a dovedli se zařídit v Brně velmi pohodlně, zase především z obecních peněz, a byli tvrdou baštou německého výboje v samém srdci Moravy.“ 

Po sto letech se můžeme naštěstí od těchto sporů oprostit a můžeme se k dřívější úzké vazbě na Vídeň hrdě přihlásit a vnímat ji jako jeden ze zdrojů jedinečné identity Brna. 

Rostislav Koryčánek