Alena Antalová:
Šťastná každý den

Když jsem si procházela rozhovory s Vámi, nejčastější dotazy jsou na rodinu. Vnímáte to stejně? 

Asi ano, protože se nám povedla. Není to jen tak – mít s jedním mužem čtyři děti a být šťastná. To je můj největší životní úspěch.

Dědeček – významný scénograf, maminka – filmová produkční, byly toto impulsy, že jste se rozhodla ke studiu herectví?

Ne, nebyly.

Tak co bylo tím impulsem?

Možná to předurčila už moje první filmová role, kterou jsem natáčela jako 20denní kojenec (smích). Ale vážně, já jsem nikdy neměla vizi, že budu herečka. Odmalička mám ten dar, že žiji v přítomnosti, což je myslím moc fajn – a daří se mi to. Dělám všechno pro to, aby to byla přítomnost šťastná, veselá a plnohodnotná. To neznamená, že nemám sny, ale nikdy jsem nebyla dítě, které si lepí vzory a plakáty po pokojíčku. Já jsem byla slušná holčička, a tak jsem dělala, co mi plánovali rodiče. Byli jsme velmi kulturní rodina, hodně jsme navštěvovali divadla, ale nebyla to moje vášeň a záliba od mala. Chodila jsem do pěveckého sboru, což mi asi nejvíc dalo v intonaci, v hudebním rozhledu a ve vnímání a cítění hudby. Byla jsem ze sboru vybraná nazpívat na Slovensku velmi populární večerníček Bambuľkine dobrodružstvá, každý díl měl písničku a byl to velký hit. Mám za to Zlatou desku. Když se rozhodovalo, kam půjdu na střední školu, stále jsem zpívala ve sboru, a protože se na bratislavské konzervatoři právě otevíral hudebně dramatický obor, kde bylo i herectví, přihlásila jsem se tam. Když jsem se na obor dostala, stále jsem nemyslela na to, že bych kromě zpívání mohla být i herečka.

Dokonce jsem se na základní škole styděla říct spolužákům, že mám hodiny herectví, i mně přišlo zvláštní, že se to učí (smích). A pak se to najednou zvrtlo a vznikla obrovská vášeň, obrovská láska k hraní. Vznikl prostor, kde mě nic neomezuje a nemá hranice, přišla obrovská svoboda. A vlastně v území klidu a bezpečí, protože je to všechno naplánované, všechno domluvené, takže duše se může rozletět do všech světových stran.

Něco jako psychoterapie?

Ano. I když jsem v životě opravdu šťastná, i v tom, že už ho mám docela hodně za sebou (smích), co se týče psychiky, jeviště pro mě byla velká pomoc. Že ta všechna moje trápení, ty všechny moje bolesti, které jsem si nedovolila projevit v životě, tam mohly vyplout pod rouškou nějaké postavy nebo nějaké situace, kde vlastně hledáte svoje city, hledáte svoji bolest. A dobrý herec dokáže jít k prameni a dobrý režisér ho k tomu nutí – aby neukazoval jen ty toky boční, ale aby se snažil najít ten upřímný, úplný pramen. A to je velmi osvobozující. Takže vznikla moje velká životní láska, která je i mým zaměstnáním. Je to je takový dar, co držím v rukách, až mě z toho mrazí.

Co Vás na herectví baví nejvíc?

Určitě zkoušení. Já bych ani nemusela hrát (smích), ale zkoušení, celý ten proces je úžasný. Když nás režisér dokáže dostat z komfortní zóny a herec se třeba i přestane bát a vznikne něco nepopsatelného, co všichni vnímají, i když to třeba ani neumí popsat a je to podvědomé. A ve výsledku je to nádherné, že to prostě neoklameš. Divák není blbej. Třeba ani neví, proč se mu to líbilo, ale jeho to prostě zasáhne.

Jak vnímáte interakci s publikem během představení?

Diváci jsou výborní vždycky, ale jestli jsem zaujala, nebo ne, jestli jsou v tom představení se mnou, to cítím. Ta energie je cítit, protože oni v devadesáti procentech přijdou dobrovolně, zaplatí nemalé peníze a pro mě je to velká zodpovědnost; říkám si: „Hleď pro to něco udělat, aby přišli zase.“ A je krásné, že je to pomíjivé, jako včerejší noviny, nedá se to s filmem ani s ničím jiným srovnat. Setkání s diváky je vždy ojedinělé.

Cítila jste u některé role, že interakce s publikem byla výjimečná?

To je jako se zeptat, které dítě mám nejradši. Samozřejmě, něco je pro mě těžší, ale to neznamená, že těžší je horší, na něco se z podstaty hodíš, něco je úplný protiúkol, ale v každém je všechno a když chceš a když dokážeš mít ty hranice nejširší, největší a nejdelší, tak můžou vzniknout nádherné věci. Na herci je, abys ty hranice neměla. Když máš režiséra, kde nakupuješ.

Tomu nerozumím.

Rozděluji režiséry, na ty, kde prodáváš a kde nakupuješ. Někomu stačí to, co umíš, tak tam prodáváš. A někde nakupuješ. To je velký zážitek.

Měla jste nějakou vysněnou roli?

Neměla, ale tuto otázku mi nějaký pan novinář dal, a tak jsem o ní začala uvažovat. Na popud otázky říkám, že bych mohla být dobrá Líza v My Fair Lady. Pořád mám ráda zpěv a říkala jsem si, že by to bylo fajn, taková komická role. A potom se stalo, že najednou se u nás v divadle ta Líza měla nečekaně zkoušet a já jsem už byla obsazená do role Markétky v Mistru a Markétce. Šla jsem za panem ředitelem Standou Mošou, který byl zároveň režisérem My Fair Lady, a říkám mu: „Stando, já nebudu hrát Lízu v My Fair Lady?“, a on: „No budeš ji hrát.“ Říkám mu: „A jak, když zkouším Markétku?“, a on: „Tak budeš zkoušet dvě hlavní role naráz.“ Takže jsem si o ni řekla. Chudák Standa mě viděl zoufalou, ale to způsobil ten novinář (smích). Tak jsem ji nakonec zkoušela a hrála a do toho i tu Markétku. Bylo to poprvé a naposled, co jsem si řekla o roli.

Za roli Markétky jste dostala cenu Thálie.

Ano, v kategorii Mladý umělec do třiatřiceti let. To je docela fajn mezi takové herce patřit, ale já ty ceny moc neprožívám.

Na začátku rozhovoru jste zmínila, jak jste šťastná – máte krásné povolání, spokojenou velkou rodinu, skvělého manžela, dokonce jsem se dočetla, že Vám přezdívají super máma. Je opravdu všechno tak idylické?

Samozřejmě, že to nezvládám, jak bych chtěla. Protože je to hrozně náročné. Koordinace programu čtyř dětí, chod domácnosti, kroužky, škola, zkoušky...

Důležité je pro mě hlavně dobře vychovávat a nedělat chyby – a to je velmi těžké. Učím se být dobrou mámou, a i když všechno zdaleka nezvládám tak, jak bych chtěla, jsem šťastná za každý den. Je pro mě vždy výzvou.

Logistika v početné rodině se lépe řeší ve školním roce. Všechno je dané – rozvrh, kroužky, zkoušky apod. Jak jste v rodině zvládali od poloviny března uzavřené školy?

Ze začátku to bylo fajn, protože jsme se zastavili. My neustále někam pospícháme. Já jsem vždy po dětech chtěla, by přesně v tuto hodinu tady byly, tady stály a tady čekaly, a když to jedno neudělalo, tak se lavina rozjela. Takže na začátku to zastavení bylo pěkné. Potom se ze mě stala paní učitelka, která se to musela nejdříve naučit – češtinu jsem v životě neměla (smích). Já jsem chodila na slovenské školy. Potom to začalo být náročné, protože donutit děti, aby byly zkoncentrované dopoledne jen na to učení, nebylo jednoduché. Zvlášť, když bylo krásné počasí a odpoledne už pršelo. Díky společně strávenému času jsme o sobě zjistili hodně věcí, poznali jsme se mnohem hlouběji, než jsme měli možnost se doteď poznat. Zjistili jsme, že se máme všichni velmi rádi, za což jsme moc vděční.

Děti jdou ve Vašich šlépějích?

Když jsou potřeba dětské role, tak je nejjednodušší obsadit děti herců. A já mám výběr velký, přes různé generace. Oni by nejedli, nepili, jak je to moc zajímá, a jsou opravdu šikovní. Takže hostují v mnoha inscenacích a neskutečně je to baví. Ale to neznamená, že to budou dělat. Uvidíme, snažím se je poslouchat, vnímat… Snad vycítím, co chtějí a co je dělá šťastnými, a pokud se jim povede, že je jejich zaměstnání bude živit a budou šťastní, tak co si víc rodič může přát. Značka ideál. A je mi jedno, co to bude. Já doufám, že to pocítím a budu vědět. Nebudu jim bránit.

Máte nějaký tajný sen?

Našel by se, ale neumím ho zrealizovat. Dokázat nakreslit animovanou pohádku.

To jste mě překvapila. O čem by byla?

To ještě přesně nemám vymyšlené. Ale tak bych to chtěla, stačí, když si to představím, a vím, že by ta pohádka byla úžasná. Musela bych od píky všechno vymyslet já, jak bych to chtěla, ale to asi neumím.

Třeba v budoucnu uslyšíme o Aleně Antalové, která navazuje na legendární animovanou českou tvorbu.

To určitě neuslyšíme (smích). Obávám se, že k tomu nemám schopnosti, vím však určitě, že by měla vyvolat nádherný pocit, pohlazení, laskavost a moudrost.

Pocházíte ze Slovenska, ale žijete v Brně. Co se Vám na něm líbí?

Brno je moc hezké. Už když jsem se při studiu na konzervatoři přijela podívat na absolventské představení brněnské konzervatoře, byla jsem tímto městem uchvácená. Vybavím si, jak jsme odjížděli vlakem a bylo vidět Brno a Petrov, svítilo sluníčko a my jsme z toho světla jeli do bouřky. Dodnes si ten pohled pamatuji. Mně se i líbí, že se občas říká, že je Brno velká vesnice. Přitom tu všechno žije, nic mi tu nechybí, všude je spousta mladých lidí, studentů, můžu po něm chodit pěšky... Je to prostě krásné město.

Působíte dojmem šťastného člověka, který dokáže žít přítomným okamžikem.

Ano, tak to je. Myslím, že mi to bylo trochu dáno zadarmo, a vím, že je to důležité. Vědomě se o to snažím. Snažím se být nekompromisně šťastná, snažím se, aby děti kolem mě byly šťastné, a také lidé kolem mě. Pokud je to oboustranné, je to pro mě vždy velký zážitek, za který jsem nesmírně vděčná.