Magdalena Kožená:
Světová pěvkyně se srdcem
v Brně

Kdy jste naposledy byla v Brně?

Letos v srpnu, vystupovala jsem v rámci festivalu Maraton hudby Brno společně s manželem ve vile Tugendhat. Byl to jeden z emočně nejsilnějších návratů do mého rodného města. Dosud jsem při svých návštěvách Brna bydlela vždy v našem domě v Maloměřicích. Protože letos je dům pronajatý, rozhodli jsme se ubytovat v hotelu v centru města... a já si zamilovala Brno zase ještě o trochu víc. Celé znělo hudbou. Atmosféra úplně jako na proslulém festivalu v Edinbourghu, na každém rohu potkáte nějakého zajímavého muzikanta, kapelu, na každém náměstí pódia a všude spousta nadšených posluchačů, plné město usměvavých lidí.

Zmínila jste recitál ve vile Tugendhat – to zní velmi zajímavě! O co přesně šlo?

Musím odpovědět trochu zeširoka: můj manžel je dirigent (Sir Simon Rattle, pozn. redakce), ale před několika lety jsme vytvořili krásný komorní projekt, ve kterém se představil netradičně jako klavírista společně s malým ansámblem našich hudebních přátel. A Simon byl u piana skvělý! V době koronavirových opatření, kdy bylo zrušeno mnoho vystoupení a angažmá, jsme měli hodně prostoru na společné zkoušky. Když jsme pak dostali nabídku vystoupit v Brně v rámci Maratonu hudby Brno s písňovým recitálem složeným z české hudby, navíc v jedinečném prostředí vily Tugendhat, dostavily se opravdu silné emoce. Do programu jsem tedy zařadila písně, které mě provázely už při studiu na brněnské konzervatoři, a mnohé z nich mají lidový nápěv nebo text. K nim mám nejniternější vztah, zrcadlí obrovské bohatství lidové tvořivosti našeho kraje, na které jsem právem hrdá, ale připomínají mi také šťastné okamžiky mého dětství a mládí. A byla jsem si jistá, že mě Simon u klavíru podpoří. Koncert jsme si oba nesmírně užili.

Vaše aktivity v Brně jsou vůbec široké, podporujete výstavbu Janáčkova kulturního centra, Vaše jméno nese přípravka sboru Kantiléna a jste patronkou letos již 25letého festivalu Concentus Moraviae.

Bohužel v Brně nemáme koncertní sál vhodný pro provádění symfonických děl. Mrzelo mě, že mnoho desetiletí se o nutnosti jeho vybudování pouze hovořilo, ale nedělo se nic. Proto tuto konkrétní aktivitu živě podporuji, zvlášť když akustiku nového sálu připravuje asi nejpovolanější osoba ve svém oboru na světě – Yasuhisa Toyota. Z toho, že přípravka Kantilény, mého nejoblíbenějšího sboru, nese moje jméno, mám velikou radost. Je úžasné, jaký sbor skvělý sbormistr Ivan Sedláček za léta své pedagogické praxe vybudoval, a jsem moc ráda, že Kantiléna i nadále pokračuje na vysoké úrovni. Patronát nad festivalem Concentus Moraviae jsem přijala, protože je mi blízká jeho důsledná a originální dramaturgická práce i nabídka zajímavých a neotřelých projektů. Myslím, že v tomto ohledu tento festival u nás nemá konkurenci a řadí se mezi nejprogresivnější v Evropě. Navíc mám silné osobní vazby ke kraji, ve kterém koncerty probíhají.

Pojďme se vrátit úplně na začátek, kdy jste poprvé zahořela láskou k hudbě?

To bylo opravdu hodně brzy. Jak říkala moje maminka, zpívala jsem dřív, než jsem začala mluvit. Už v mateřské školce nám naše paní učitelka často hrála na klavír a já jsem se do těch krásných zvuků zamilovala. Doma jsme měli vafky, které mi trochu připomínaly klaviaturu. Protože jsem vždycky byla ranní ptáče a vstávala v pět hodin, po probuzení jsem nejdřív třískala do těch vafek, a to tak nadšeně, že všichni brzy pochopili, jak vážně to myslím, a přihlásili mě do dětského pěveckého sboru Kantiléna a potom i do lidové školy umění (dnešní ZUŠ) na klavír.

Dokážete si ještě vzpomenout na svou první návštěvu koncertu?

S rodiči jsem jako malá nikdy na koncertě nebo operním představení nebyla. Ale vždycky mě podporovali. Můj první operní zážitek byl s dětským sborem v Janáčkově opeře v Brně. Tam jsem totiž už spoluúčinkovala. Mohla jsem se na jevišti úplně pohroužit do úžasné operní hudby. Stála jsem uvnitř toho zvuku – to byl úžasný zážitek!

Jak to bylo s cvičením, sedala jste si ke klavíru dobrovolně?

Nadšeně! Se mnou to bylo úplně jinak než s mými dětmi – našeho Jonáše musím ke cvičení na kontrabas neustále něčím motivovat. Já si jako dítě moc neužila spolužáků ani si příliš nehrála s kamarády, pětkrát týdně jsem měla zkoušku dětského sboru, a nadto jsem horlivě cvičila na klavír – na jiné zájmy mi moc času nezbývalo. Maminka mě musela pořád napomínat: „Pojď už jíst a zavři konečně to piáno!“

Co způsobilo, že jste si nakonec místo klavíru vybrala operní zpěv?

Pár dní před zkouškami na konzervatoř vymyslel mladý praktikant na tělesnou výchovu soutěž v běhu pozadu na betonovém hřišti. Šla jsem na řadu jako poslední a všichni mě povzbuzovali, protože to byl velký boj. Volali: „Přidej, přidej!“ Tak jsem tedy přidala, nevybrala jsem zatáčku a strčila si pod sebe obě ruce. Jedna se zlomila, druhá jen nalomila. Ale protože jsem se toužila na konzervatoř za každou cenu dostat, zkusila jsem to na operní zpěv. A ono to vyšlo.

A jak to pokračovalo?

Na brněnské konzervatoři jsem studovala v pěvecké třídě Něvy Megové a zároveň klavír u Jiřího Peši. Ve studiu zpěvu jsem pokračovala na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, ale ještě za studií jsem se do Brna profesně vracela. Jako perličku ráda uvádím skutečnost, že jediná operní role, kterou jsem v ČR doposud ztvárnila, byla Mozartova Dorabella z Così fan tutte, kterou jsem zpívala v Janáčkově divadle, když mi bylo 21 let. Ve stejných letech jsem v Huse na provázku ještě zpívala psa Čiperu v experimentální týmové opeře pánů Medek–Piňos–Štědroň Anály avantgardy dokořán, ale od té doby jsem doma v opeře nevystupovala. Aspoň se mám nač těšit.

Váš hudební nástroj je Váš hlas. Cvičíte ještě i dnes hodně? Jak si hlas chráníte?

Každý den provádím hlasová cvičení, ale samozřejmě nemohu cvičit zdaleka tak dlouho jako třeba klavíristé. Na druhou stranu strávím velmi mnoho času nad učením textů, pracuji s cizojazyčnými librety a udržuju se i tělesně v dobré kondici. A jak si hlas chráním? Snažím se udržovat rovnováhu mezi dramatičtějším repertoárem, jako je třeba Mahlerova hudba, kde musím hlas rozvinout do větší síly a kde používám více vibrata, a hudbou barokní, která zase trénuje pohyblivost hlasu, a tím ho zachovává svěží a mladistvý.

Ve svém itineráři máte koncerty až do roku 2024, Váš manžel také cestuje kolem celé zeměkoule. To je skoro k zešílení… Jak se to slučuje s rodinným životem?

Teď je situace vinou pandemie převrácená vzhůru nohama, s rodinou tak trávíme více času. Ale v běžném režimu to souhlasí doslova, někdy je to k zešílení… Je opravdu neobyčejně těžké najít rovnováhu. Pomáhá nám právě to, že můžeme plánovat na řadu let dopředu. Můj manžel Simon dětem věnuje hodně času, protože od samého začátku jsme nechtěli rodinu, v níž děti vyrůstají bez rodičů a ve které se říká: „Tatínek někde diriguje a ani máma tu není.“ Přirozeně se čas od času sama sebe ptám: „Jsem dobrá matka?“

A jak zní odpověď?

Být perfektní na jevišti a zároveň být doma, to nejde. Když byly děti malé, nechtěla jsem je úplně přenechat chůvě a brala jsem je skoro pořád s sebou. Někdy to bylo pro mě docela náročné a vyžadovalo to hodně energie, ale bylo to opravdu důležité. Nejtěžší na tom je, že s dětmi je potřeba si hodně povídat, což je samozřejmě krásné, ale pro zpěvačku před vystoupením trochu složitější. S nedostatkem spánku se člověk vyrovná, ale děti chtějí pořád slyšet maminčin hlas, to ony vládnou, kladou otázky a chtějí slyšet, že tu máma je. To je skutečný problém, když pak musím jít na jeviště a zpívat velkou roli.

Změnilo mateřství Vaši kariéru a Váš osobní pohled na svět? Pokud ano, jak?

Samozřejmě, byla to obrovská změna! S přihlédnutím k pracovnímu vytížení mému i mého muže je nesmírně náročné skloubit rodinný život s kariérou. Nicméně bych v žádném případě neměnila. Mé tři děti mě naplňují neuvěřitelnou energií, poskytly mi užitečný nadhled a výrazně posunuly mé životní priority. Bez své rodiny si vůbec život nedokážu představit.

Nesmírně přínosnou aktivitou, kterou se zabýváte, je Váš nadační fond na podporu základních uměleckých škol. Ten každoročně pořádá například festival ZUŠ Open, na němž se představují žáci základních uměleckých škol. Co Vás vedlo k těmto aktivitám?

Máme naprosto unikátní systém základních uměleckých škol, přesto si tu hodně lidí dostatečně neuvědomuje, jak velký to má význam. Já teď například žiju v Německu. Tam je srovnatelných jen pár hudebních škol, takže pokud se chce někdo učit hrát na nástroj nebo zpívat, musí si platit soukromé hodiny. To, že u nás máme v každém menším městečku základní uměleckou školu, kde se děti kromě hudby mohou učit v tanečním, výtvarném či dramatickém oboru, je ohromná výhoda a přínos. Jedním z důvodů, proč jsem založila nadační fond, byla snaha o zviditelnění základních uměleckých škol, abychom si všichni lépe uvědomili, jaké bohatství v nich máme.

Řada lidí si myslí, že ZUŠ jsou pouze pro mimořádně talentované děti.

To je jeden z omylů. V ZUŠ nejde jen o to vychovat virtuosy, ale o to, že systém je dostupný pro většinu dětí, což se potom v důsledku významně odráží na kulturnosti celého našeho národa. Kdo si někdy sám zkusil zahrát třeba nějakou Chopinovu etudu a jde se pak podívat na klavírní koncert, daleko lépe si ji dokáže vychutnat a z koncertu odchází emočně obohacen. Skoro každý u nás buď takovou uměleckou školou sám v dětství prošel, nebo tam potom vodil svoje děti, případně vnoučátka. Proto si ze srdce přeji, abychom si těchto škol vážili a nadále si je hýčkali – a aby je jako prioritu brali i politici, kteří mohou vyčlenit potřebné zdroje. I když to nějaké peníze stojí, jsou ZUŠ opravdu nesmírně důležité.

Možnost setkat se s hudbou a okusit muzicírování je důležité pro vývoj dítěte. Co v dětském mozku hudba probouzí?

Je toho více, při hře na nástroj se rozvíjí jemná motorika, která v mozku zanechává zásadní paměťové stopy, dítě se učí hudbou emotivně vyjadřovat a v neposlední řadě si pěstuje smysl pro krásu.

Každoročně v rámci přípravy i průběhu festivalu ZUŠ Open zažijete hodně setkání s mladými muzikanty i jejich učiteli. Jaká tam vládne atmosféra?

Zpočátku jsem si nebyla jistá, jak bude celá akce přijata, proto mě velice příjemně překvapilo, když jsem se setkala nejen se skvělou spoluprací ze strany ZUŠ, ale i široké veřejnosti. Lidé za mnou chodili a říkali, jak je skvělé, že se o tak důležitém tématu mluví. Na festivalu samotném jsem si uvědomila, jak obohacující a povzbuzující je setkávat se s mladou generací – zvláště v dnešní době, kdy osobně na svých dětech vidím, jak jsou polapeny do sítě vší té elektroniky a internetu. Což jim brání, aby vnímaly realitu a měly ji rády. Můj mladší syn chce vnímat všechno virtuálně, protože normální realita mu připadá nudná. Takže je skvělé vidět, že tu máme tisíce a tisíce dětí, kterým hudba, divadlo i výtvarné umění přináší ohromnou radost. Samozřejmě, že někteří cvičí proto, že jim maminka řekne: „Eliško, dneska musíš hrát ještě aspoň pět minut na klavír.“ Ale vidím, že většinu z nich to opravdu baví a naplňuje. V dnešní době, která se může v mnoha ohledech jevit jako depresivní, je to ohromně povzbuzující.

Daří se Vám vést k hudbě vlastní děti?

V podstatě ano. Nejstarší syn hraje na basu a myslím si, že má na to, aby byl profesionálním hudebníkem, kdyby chtěl. Ale zatím sní spíš o tom, že bude fotbalista… My bychom s manželem chtěli, aby naše děti měly hudbu rády, ale rozhodně nejsme ten typ rodičů, kteří by je nutili, aby nějak přehnaně cvičily. Když do toho dítě nemá ten zápal, že po ničem jiném netouží, stejně z něj profesionální muzikant nebude. K tomu je potřeba nejen dovednost a talent, ale také neuvěřitelné nadšení a umanutost. Pokud to nemají, není dobré je nutit. Druhý syn hraje na cello, profesionálem se nestane, ale je výhoda, že miluje svoji paní učitelku, takže neprotestuje a na hodiny chodí. A dcera teprve začíná hrát na klavír.

S rodinou žijete většinu roku v Berlíně. Jak se Vám v německé metropoli jako cizince líbí? A jak Vás tam vůbec přijali?

Pro mě Berlín vůbec není německé město. Kdybyste se mě před dvaceti lety zeptala, jestli bych chtěla někdy žít v Německu, odpověděla bych vám, že v žádném případě. Po pádu zdi Berlín přilákal hodně zahraničních umělců a stal se jedním z nejvíce kosmopolitních evropských měst. Tím pádem se vlastně necítím do takové míry jako cizinka, protože tam je to zcela normální. Moc se mi líbí, že město je zelené, za humny máme obrovský les Grunewald, kde kolikrát potkáte více divokých prasat než lidí. Východní Berlín je zajímavý tím, že mi tak nějak nostalgicky připomíná socialistické Československo a časy mého mládí.

Celé dětství i mládí jste prožila v Brně, často se sem vracíte. Co pro Vás naše město znamená?

Pocity sounáležitosti s rodným městem, kde mi něco připomíná každý kámen, jsou mimořádně silné. Za studentských let jsme chodili snad každý večer na koncerty, do opery nebo do divadla, v šestnácti jsem v Brně prožila revoluci, jejíž jsem se cítila být součástí. A potom ta nádherná příroda! Bydleli jsme ve čtvrti, která je nedaleko od Těsnohlídkova údolí – krajiny spjaté s Liškou Bystrouškou. Moc ráda jsem tam jezdila na kole. Navíc mám v Brně řadu dobrých kamarádů. Zážitků spojených s Brnem je opravdu hodně a pokaždé, když se tam vracím, vyplouvají z podvědomí na povrch.