Soňa Červená:
Velký návrat na jeviště Mahenova divadla po 65 letech
Soňa Červená (* 9. září 1925 Praha). Česká operní pěvkyně, herečka, zpěvačka, spisovatelka. Jejím otcem byl JUDr. Jiří Červený (1887–1962), spisovatel, humorista a hudební skladatel, zakladatel známého literárního kabaretu Červená sedma.
A pradědečkem Václav František Červený (1819–1896), výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů, o němž Soňa Červená napsala knihu Můj Václav.
O svém životě napsala dvě knihy vzpomínek Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno. Svou kariéru začala v muzikálu Divotvorný hrnec, hrála i ve filmu (např. Poslední mohykán; 1947). Srdcem toužila po opeře, což se jí splnilo ve Státním divadle v Brně, kde působila v letech 1952–1958. Odtud odešla hostovat do Berlínské Státní opery, kde za ztvárnění mnoha rolí obdržela již v roce 1961 titul Kammersängerin (komorní pěvkyně). Neúspěšně se ji pokoušela získat ke spolupráci STB i německá Stasi. Soňa Červená emigrovala v lednu 1962 posledním otevřeným přechodem do Západního Berlína.
Zpívala v prestižních operách po celém světě, ve Frankfurtu nad Mohanem
obdržela druhý titul komorní pěvkyně. Po ukončení hvězdné operní kariéry působila jako herečka v divadle v Hamburku. Po desítkách let v emigraci se vrátila do vlasti, kde stále aktivně vystupuje. Do opery Národního divadla v Brně se vrátila po více než šedesáti letech v roli hraběnky v Pikové dámě. Shodou okolností účinkovala
v brněnské inscenaci této opery roku 1953, kdy zpívala roli Pavlíny.
Když jsme požádali světově proslulou Soňu Červenou v Brně o rozhovor, nečekali jsme, že se sama chopí jeho režie, se svou pověstnou precizností a pečlivostí.
Dejme jí tedy slovo:
„Když jste mě požádali o rozhovor, záměrně jsem určila setkání tady. Kdykoliv vstoupím do Mahenova divadla, mám takový povznášející pocit: uvědomuji si, jaké velké osobnosti vystupovaly na tomto historickém jevišti. Hned mě napadá hvězda největší, Ema Destinnová. Přesně před sto lety, v červnu 1918 tady hostovala pětkrát a to v sedmi dnech: 2 Mařenky, 2 Libuše a 1 Milada – to byl festival!
Ale Ema Destinová se zapsala do operní historie už dříve: v roce 1907 zpívala v Berlíně v evropské premiéře Čajkovského Pikové dámy hlavní roli Lízy. V roce 1910 vytvořila tuto hlavní roli na americké premiéře v Metropolitní opeře v New Yorku. Jejím partnerem byl světoznámý český tenor Leo Slezák. A víte, kdo dirigoval? Gustav Mahler.
Ale vraťme se sem, do Mahenova divadla. Moje úplně první operní angažmá jsem nastoupila právě v tomto divadle. Tady mám stařičký program ze svého posledního představení, kterým jsem se po sedmi letech s Brnem loučila, Straussův Růžový kavalír. S datem 3. července 1957.
Představte si to, to už je 61 let!
Odešla jste z Prahy, kde jste byla muzikálová hvězda, úspěšně jste hrála i ve filmu. Co Vás přimělo k odchodu?
Táhlo mě to k opeře, chtěla jsem - ZPÍVAT... Když jsem měla možnost odejít za ní, sem, do Brna, z muzikálu i filmu jsem odešla. A právě role Oktaviána v Růžovém kavalírovi byla rozhodující pro to, že jsem dále hostovala v Berlíně. Z Německa přijeli odborní redaktoři a po jeho shlédnutí mě doporučili do Berlína, kam mě na hostování pozvala berlínská opera. Zpívala jsem tam v Knížeti Igorovi roli Končakovny a byla jsem angažována.
Samozřejmě, že jsem se z toho těšila. Ale přesto, z Brna i z Prahy jsem odcházela s těžkým srdcem, pod tehdejším heslem „na věčné časy“! A z toho mi bylo ouzko.
Jsem šťastná, že ty hrůzovládné „věčné časy“ pominuly. A přece, pro pár generací to věčné časy byly…
A teď, po více než šedesáti letech mne do Brna zlákala Piková dáma a já jsem se vrátila.
Já jsem za těch 60 let jsem zestárla. Ale Brno? Brno od té doby omládlo! Chodím po ulicích, v každé z nich obdivuji jedinečnou architekturu, kubismus nebo fin de siécle, domy krásně opravené a původním majitelům navrácené.
A ještě něco se od té doby změnilo. Z kouzelných malých kaváren je slyšet smích. Lidé se znovu naučili smát….
Jakou nejstarší vzpomínku na Brno si vybavíte?
Premiéru Růžového kavalíra. Zpívala jsem tu i jiné role, začínala jsem v těch malých, a když jsem vedení přesvědčila, že něco umím, jsem pilná a je na mě spolehnutí, dostala jsem velké role. Byla jsem tu velmi šťastná. Oblíbil si mě dirigent Břetislav Bakala, který byl v té době i ředitelem Českého rozhlasu Brno a hodně mi pomohl. Měla jsem na lidi kolem sebe opravdu štěstí.
Vybavíte si tehdejší inscenaci Pikové dámy, ve které jste ztvárnila roli Pavlíny?
Moc se na ni nepamatuji, jen vím, že to bylo hodně realistické. Současné nastudování je nádherně inscenované. To se opravdu povedlo.
Jak se díváte na trendy uvádět do operních představení moderní, někdy až nesourodé prvky?
Celý svět se pohybuje dopředu; máme mobily, máme počítače a tak nemůžeme hrát operu tak, jak se hrála kdysi, sedět na rampě a zpívat vysoké C (smích). Ale když režisér nechce nic jiného, než zviditelnit sám sebe a použije k tomu operní dílo, tak to odsuzuji. To ať si vymyslí něco sám a nesahá na naše opery.
Vystupovala jste na pěti kontinentech ve více než pěti tisících představeních. Které místo se pro Vás stalo nezapomenutelným?
San Francisco. Tam jsem byla celých jedenáct let, zvykla jsem si tam, byla jsem „jejich“. Byla jsem tam spokojená: zpívala jsem nádherné role – a hlavně, uváděli jsme Janáčka. Ale byla jsem šťastná na více místech. Hodně jsem žila v Německu, naposledy v Hamburku. Ráda jsem zpívala i v Anglii.
Jak se Vám podařilo přesvědčit vedení opery v San Franciscu, abyste začali Janáčka zpívat v češtině?
Divadlo mělo rozmanitý repertoár a jednu sezónu jsme uváděli Její pastorkyňu (pod názvem Jenůfa). Zpívalo se v angličtině, aby tomu obecenstvo rozumělo. Nebyl to ale nijak zvláštní úspěch, hráli jsme, myslím, třikrát a lidé přestali chodit. Tak jsem intendantovi řekla, že až budeme Jenůfu opakovat, jsem ochotná naučit celý soubor toto dílo v češtině. Janáček se musí zpívat v češtině, je to součást jeho díla, ta nádherná zpěvnost. Povedlo se nám to tedy nastudovat v originále a byl to jasný úspěch. A pak se začaly Janáčkovy opery uvádět česky i v jiných operních domech a zemích. Protože Janáček věděl, jak košatá je čeština. Sebelepší překlad to nenahradí.
Tehdy z českých autorů byli nejhranější Dvořák se Smetanou, ale Janáček a Martinů začali pomalu přebírat otěže a razili nám novou cestu.
Mluvíte nádhernou češtinou. Jak se vám ji po tak dlouhé době v zahraničí podařilo uchovat?
Já jsem si řekla, že když mi všechno vzali, manžela, matku, majetek, tak si nenechám vzít svůj rodný jazyk. Měla jsem s sebou v emigraci knihu Pavla Eisnera Chrám i tvrz a to byla moje bible češtiny.
Eisner píše, že vlast česká je tam, kde se píše „ů“ s kroužkem...
Ano, a kde se neříká kterej, ale který (smích).
Když slyšíte, jak se dnes mluví v médiích, na ulici, jak současnou češtinu vnímáte?
No, chudinka je to, chudinka. Ale myslím si, že se zase vzpamatuje. To není jazyk, který se kopne někam do autu a nechá se tam zahynout. Ne! Čeština je poklad, kterého bychom si měli vážit a chránit ho...
Náš magazín nese v názvu luxus. Co pro Vás luxus znamená?
Myslím, že luxus je estetika. Je to zkrátka hodnota, ale nic hmotného - na štěstí.... (smích)
Z filmu Olgy Sommerové „Červená“, čiší Vaše obdivuhodná nezdolnost a vitalita. Máte na ni nějaký recept nebo rituál?
Myslím, že to musí vycházet zevnitř člověka, naučit se to asi nedá. Já jsem se snad už narodila s vědomím, že musím jít pořád dopředu a neohlížet se. A když se stane něco špatného, nebo mě třeba někdo urazí, tak ho lituji, protože to je jeho problém a třeba si projektuje něco, co sám nemá zpracované. Tak to říká dalajláma. Nejsem budhista, ale doma si často otevřu jeho knihy. A můj rituál? Je jednoduchý: kdekoliv jsem, jdu z hotelu do divadla a zpátky (smích). Tak jsem žila celý život.
Máte čas sledovat i současné umění?
Ano, každý večer, kdy nehraji, jsem v nějakém divadle. Doma u televize bych nevydržela. Televizi si nepouštím, s výjimkou Art TV. Mám ráda mnoho našich umělců, na to, jak jsme malý národ, je podivuhodné, kolik osobností máme napříč různými obory, od umělců přes sportovce, lékaře, vědce.
Věřila jste, že se jednou vrátíte domů?
Ne. Pro mě to bylo „na věčné časy“. Já jsem zažila tu hrůzovládu, a myslela jsem si, že to nikdy naši zemi neopustí. Ty strašné osudy, ze kterých jmenuji Miladu Horákovou, by se měly neustále připomínat.
Nazvala byste některou z Vašich rolí osudovou?
Velkým úspěchem byla moje Carmen, hostovala jsem s ní ve světě přes sto padesátkrát. Ale osudovou bych ji nenazvala. Myslím, že to byla spíš hraběnka z Pikové dámy. Tu jsem zpívala často, i v televizi, Zbožňuji Čajkovského, ta hudba je skutečně božská. Ale těch rolí bylo mnoho, skoro vždycky, když jsem studovala něco nového, tak jsem se do té role zamilovala. Asi proto jsem své role vždycky tak "vypiplala".
Je nějaký dotaz, který jste chtěla odpovědět, a nikdo vám ho nepoložil?
Ne, já nejsem sdílná, jsem ráda, když se mě nikdo na nic neptá (smích). Jeden dotaz mě však napadá – zde v Mahenově divadle mělo premiéru několik Janáčkových oper, ale ráda bych věděla, kterou inscenací zahájilo svoji činnost - a kdy přesně. Zatím mi nikdo na to neuměl odpovědět.
To nevím, ale slibuji, že tuto informaci zjistím.
Mahenovo divalo, původně německé Stadttheater Brünn zahájilo činnost 14. 11. 1882 komponovaným večerem - předehra Beethovena Die Weihe des Hauses + báseň na oslavu elektrifikace od prvního ředitele G. Franckela Bei Frau Bruna + jako hlavní část Goethův Egmont.
Zahajovacím představením českého divadla v této budově byla Janáčkova Její pastorkyňa 23. 8. 1919.