Jadran Šetlík:
Tradice klasického rodinného portrétu
Před nedávnem jsem dělala anketu mezi zákazníky jednoho velkého obchodního centra. Oslovila jsem i maminku s blonďatou holčičkou. Odpověď na otázku, co hezkého si přišly vybrat, mě překvapila. „Večer se jdeme jako rodina vyfotografovat do ateliéru. A tak se porozhlížíme po nějakém sladěném oblečení...“ Myslíte si, že jde v dnešní hektické době o renesanci klasického rodinného portrétu, nebo je to výjimečná epizoda?
Má vlastní zkušenost mi říká – i když ji nemám podloženou statistickými údaji – že o jisté renesanci mluvit můžeme. Lidé se v každodenním shonu podvědomě chtějí zastavit, vydechnout, pěkně se obléci a jít do ateliéru, jako to dělali naši předkové při slavnostních příležitostech. Je to pro ně takový malý milý okamžik převzatý z minulosti do moderní doby. Ostataně byla by škoda zůstávat jen u digitálních fotografií z dovolených a ukazovat si je jen v počítači nebo v telefonu. Vždyť společné okamžiky rodinné pohody, radosti a štěstí z malých dětí jsou tak rychle pomíjivé.
Ne každý si ale dokáže ten čas udělat...
Říká se, že čas si člověk vždy udělá na to, o co mu opravdu jde. Rodinný portrét často stereotypně vnímáme jako nejméně deset zpravidla nepřipravených a ne vždy dobře zaostřených lidí na jedné fotografii, zvěčněných u příležitosti nějaké rodinné události.
Když procházím ve světových galeriích kolem klasických děl věhlasných malířských géniů, napadá mě, kolik času asi museli trávit oni – i jejich trpělivé modely – v ateliéru, než vznikl dokonalý portrét.
Takže malíři portrétů byli v nadsázce vlastně svým způsobem první „fotografové“.
Ano, a to mě před časem vedlo právě k zamyšlení nad tématem rodinný portrét. Čím je člověk zralejší, o své práci víc přemýšlí, hledá nové rozměry. A tak dnes kromě skvělých a známých osobností z různých oblastí společenského, politického, kulturního, obchodního, duchovního či sportovního světa, které portrétuji, přibývá stále více lidí, kteří přicházejí, aby si nechali udělat fotografie pro sebe nebo pro své blízké, prostě pro radost a vzpomínku. Vnímám to jako umění pro civilní účely a rád jejich pocity sdílím.
Ty starožitné a dodnes obdivované portréty byly velice strojené a statické, portrétovaní museli doslova na několik okamžiků „ztuhnout“, protože technika nebyla tak rychlá jako dnes. Moderní portrétní fotografie by v sobě měla mít i emoce...
Určitě. O to se vždy snažím. V této souvislosti rád vzpomínám na okamžiky, v nichž vznikal například můj portrét Tomáše Bati. Jeho výraz je plný emocí...
Je pravda, že většina lidí, když potřebuje fotku, jde k fotografovi nebo do automatu, kde za chvíli vypadne momentka ještě vlhká... Ale pak jsou ti, kteří vidí dál než za snímek v občance...
Pamatuji si, když v centru Prahy – například na Václavském náměstí nebo Na Příkopě u Dětského domu - hlídkovali pouliční fotografové a náhodně oslovovali komejdoucí rodinky, zda by nechtěly pořídit společný snímek... A v rodinných archivech z padesátých a šedesátých let se to dodnes hemží skupinovými fotografiemi z těchto míst, které jsou dobovým svědectvím... Byly to samozřejmě reportážní fotografie, které si dnes pořídí každý mobilem. Ale zachytit vlastní rodinu na kvalitním portrétu – toto přání je podle mých zkušeností trvalé a věčné. Je to krásný dokument určitého okamžiku života člověka. A pochopitelně každý chce, aby tento okamžik života byl ztvárněn tím nejlepším způsobem.
Takže věříte, že vnímání fotografie v této podobě má určitě šanci se prosadit i dnes. Může přinést moment zklidnění, zamyšlení nad vlastním životním stylem, k němuž dobrá, kvalitně, vynalézavě a prosfesionálně provedená fotografie patří.
Na svých fotografických rodinných portrétech chci vždy navodit atmosféru obrazu připomínajícího tvorbu starých mistrů. Jejich pořízení je příjemný luxus, který si však může dovolit téměř každý.
Technické zpracování portrétů je naprosto jedinečné, s vlastním know-how. V konečném důsledku se portréty svým pojetím a charakterem opravdu blíží klasickým dobovým obrazům, malovaným olejovými barvami.
Vaše technologie přenosu fotografického portrétu na malířské plátno je opravdu originální. Co o ní můžete prozradit?
Vždycky jsem se snažil portréty vnímat jednoduchým způsobem, jednoduchou kompozicí, jednoduchým světlem. Proto zpravidla používám při fotografování jedno světlo. Říkám, že slunce je také jenom jedno... Chtěl jsem, aby mé portréty svým charakterem v lidech evokovaly pocity oněch klasických dobových obrazů, malovaných starými mistry olejovými barvami na plátno. Tohoto efektu se mi podařilo docílit pomocí osobní technologie, při níž se emulze z klasické, ručně nazvětšované fotografie přenáší při vysoké teplotě a tlaku na malířské plátno a získává tak jeho strukturu. Následně jej vypínám jako obraz na klasický rám a finálně štětečkem opracovávám speciálním transparentním gelem, čímž portrét získává efekt olejem malovaného obrazu. V konečné podobě je portrét signován, označen datem vzniku a vsazen do rámu odpovídajícího prostředí. Jedná se tak o výhradně ruční proces, s použitím klasického negativu, bez jakéhokoliv počítačového zásahu. Každý takto zpracovaný portrét je originálem. Díky tomu je často vyhledáván také jako prestižní osobní dar.
Samostatnou kapitolou ve vaší tvorbě je firemní rodinný portrét. Jak postupujete při jeho realizaci?
Musí být dobře připravený, komponovaný, může zahrnovat například dvojportrét rodičů, dětí, společný portrét, samostatné portréty jednotlivých členů rodiny. Vznikne tak velké portfolio rodiny, ze kterého se vyberou jednotlivé záběry pro různé účely. Mapuje zázemí a jednotlivé členy úspěšných rodinných podniků, které se stávají předmětem duševního i materiálního dědictví dalších generací.
Kolik rodinných portrétů jste již vytvořil?
Určitě stovky, u nás i v zahraničí.
A kam byste v interiéru doporučil rodinné potrtréty umístit?
To samozřejmě záleží na jeho dispozici, ale vím, kam je neumístit. Nikdy by neměly viset tam, kam svítí přímé slunce.