Vůně vítězství:
Jiří Mičánek & Jiří Mičánek jr.

Jiří, ve své kariéře jste posbíral 25 titulů a jste legendou brněnského závodění. Co pro Vás znamená motorsport?

Celý život. Já jsem dnes již veterán a moji úlohu převzali synové. Ve svých patnácti letech jsem začal jezdit jako mechanik s různými brněnskými závodníky, ale u oprav jsem dlouho nezůstal. Lákalo mne to na okruh. Tenkrát se však okruhová licence dala získat až od osmnácti let. Nikoli jako nyní již od čtrnácti. Proto jsem se snažil k motorpostu dostat oklikou a za vojny v Niterské Dukle jsem jezdil autokros. Z vojny jsem však utíkal na závody a vyhrál své první mistrovství Slovenska. Tehdy můj velitel Záruba pronesl slova, na která rád vzpomínám: „Kdyby Mičánek mohl jezdit formuli 1, vstoupil by klidně do Budneswehru.“ Na tu dobu odvážná slova dokonale vystihovala moji vášeň pro závodění. Když jsem končil vojnu, udělal jsem si okruhovou licenci. V té době Brno a RC Brno byl opravdu velký pojem a nejsilnější klub v cestovních autech a formulích. Mým učitelem byl inženýr Rosický, po kterém jsem také zdědil svou první formuli. V té době byl špičkovým jezdcem a učil mne závodit. Dva roky jsem se s touto formulí Škoda učil zacházet a vylepšovat své časy tak, abych mohl vyhrávat. Od roku 1977 jsem začal vyhrávat.

 

Byl jste velkou hrozbou pro všechny závodníky na startu.
Opravdový „Brněnský drak“.
 

V roce 1978 jsem byl prvním, který jel dva seriály v jednom roce. Měl jsem tedy teoretickou šanci v jedné sezóně vyhrát čtyři tituly. Z tohoto se mi podařilo získat tři první místa ze čtyř kategorií formulí Škoda a Easter (z toho dvě v závodech do vrchu a na okruhu se škodovkou) a v posledním závodě formule jsem skončil třetí. Nikomu se to do té doby nepodařilo a díky tomuto úspěchu jsem získal lepší vůz a větší finanční podporu. I v té době závodění bylo především o penězích. Dostal jsem se do reprezentace a jezdili jsme Pohár míru a přátelství. Projel jsem země jako Rusko, Rumunsko, Bulharsko, Rigu... Byly to špičkové závody s třiceti auty na startu. To že jsme všichni měli stejné pneumatiky a motory žiguli nastavovalo atmosféru závodů i celého motorpsortu do jiné atmosféry než dnes. Byly sezóny, kdy se mi opravdu dařilo a kam jsem přijel, tam jsem skončil na stupních vítězů. Pak však samozřejmě byly i ročníky, které takto úspěšné nebyly. 

Nebylo to však pouze jednou a trojnásobné vítězství vás potkalo opakovaně, že?

Když se vrátím do daleké minulosti, vyhrál jsem ještě jednou tři tituly při závodě 1600 a 2000 formule. S tím druhým typem se lépe jezdilo a vyhrávalo. Šlo o to vyhrát nejen třídu, ale i celkové první místo. V půli sezóny jsem vyhrál prvních šest závodů s „dvoulitrem.“ A ostatní závodníci mě ponoukali k přesednutí do „šestnáctistovky“. Aby byl závod pro ně více vyrovnaný. Tuto výzvu jsem přijal a dalších šest závodů jsem vyhrál s tímto vozem. Měl jsem tedy titul v závodech „dvoutisícovek“, „šestnáctistovek“ i absolutního vítěze.

Po převratu, kdy se otevřely hranice, jsem stále byl v dobrém aktivním závodním věku a začali jsme spolupracovat s německou závodní firmou. Stal se ze mne mimo jiné mezinárodní mistr Rakouska... Na okruzích poté pro mne již nebyla třída, vzhledem k mému věku i zkušenostem. Více jsem se tedy začal věnovat závodům do vrchu a ve své třetí třetině svého závodění jsem se dal touto cestou. Tři roky jsem jel Mistrovství Evropy, byl jsem druhým ve skupině C. Užíval jsem si to a vyhrával jsem poháry FIA Challange. Toto období jsem si užíval, avšak věděl jsem, že se má závodní dráha chýlí ke konci. Zabilo se mi pár kamarádů a v roce 2000 jsem vyhrál svůj 25. titul mistra republiky, Challange i přestižní ocenění Zlatý volant pro krále českých vrchařů, kterých jsem měl několik malých již dříve. Bylo to pro mne zlomové období, kdy jsem se rozhodl ukončit aktivní kariéru jezdce jako zdravý a neporažený mistr.

V té době již začal závodit můj starší syn Jiří. V roce 2002 sedl do formule Škoda, která v té době byla stále velmi obsazeným závodem. Na startu stálo třicet aut a první rok byl učednický. Na následující rok jsme již byli špičkově připraveni a vyhrál nejvíce závodů. Celkové první místo nám uteklo pouze kvůli jedné malé chybě na brněnském okruhu. Tuto chybu jsme již následující rok nezopakovali a Jiří se stal mistrem republiky. Už v té době kolem nás byl okruh lidí, kteří nám fandili a pomáhali při cestě za dalšími tituly.

Ve formuli BMV v roce 2004 jsme chtěli vyzkoušet světové závodění. Tento seriál byl tehdy na svém vrcholu a generoval jezdce jako Nico Rosberg, na startovním poli s Jiřím stáli pozdější velikáni Sebastian Vettel, Sébastien Buemi, Sergio Pérez, Nico Hülkenberg a další. Ti již v té době měli obrovskou finanční podporu, která je tlačila nahoru. Nicméně ta zkušenost být předskokanem těmto jezdům, je jako být předskokanem na koncertě Rolling Stones. Atmosféra, režim, diváci a celé ty závody měly úžasnou úroveň. Jeli jsme je dva roky, avšak naše finanční zdroje tuto třídu nestačily pokrýt. V roce 2006 jsme si dali menší pauzu a jeli pouze menší závody v týmu s Josefem Králem, který se však chtěl posunout do F1 a odjel do Anglie. Již v roce 2006 jsem koketoval s továrnou Porsche, že bychom chtěli jet Carrera Cup.

V té době, pokud jsme chtěli mít auto Porsche, museli jsme splňovat nároky jejich zástupců nejen na technické vybavení našeho týmu a kvalitu jezdců, ale také jak vypadáme, jak chodíme oblečení a jak se tým celkově prezentuje. V tomto výběru jsme uspěli a již na konci roku 2006 jsme zakoupili rok staré auto Porsche ze Super Cupu, se kterým jsme se připravovali na závody. Tehdy se roční auta prodávala stejně jako auta nová. Na konci roku jsem zažádal o koupi nového auta, abychom na start postavili celkově dva vozy Porsche. Tehdejší zástupce značky nám však místo toho navrhl koupi dvou nových a u našeho původního vozu zařídil prodej. 

To byl náš začátek s Carrera Cupem. V roce 2007 byla tato serie na svém Mount Everestu se 42ma auty na startu, kdy o cílové pozici rozhodovaly setiny vteřin. Jako úplní nováčci jsme zajížděli velmi slušné výsledky a celkově nám tento typ seriálu vyhovoval více než BMW. V té době byla povinnost mít na startu dvě auta a s Jiřím tedy jezdil i jeden český kolega. Odjeli jsme celou sezónu a historie se opakovala. Stará auta jsme prodali jako roční a nakoupili nové vozy. Sezóna stála opravdu velké finance a byli jsme schopní to absolvovat díky naším sponzorům.

V roce 2008 přišla ekonomická krize, která postihla i odvětví motorsportu. Nás ovlivnila v úbytku sponzorských financí a museli jsme se přizpůsobit. Mladší syn Tomáš v tomto roce již také začal závodit a účastnil se Polo Cupu. Druhý rok již v tomto závodu skončil celkově v první desítce.

Nikdy jsem nechtěl, aby moji synové jeli proti sobě, aby spolu soupeřili. Popravdě jsem vůbec nechtěl, aby moje děti závodili. Já si své sny splnil a do motoristické budoucnosti jsem je tlačit nechtěl. Zdědili však můj zápal k rychlé jízdě a vydali se mou cestou. Když jsem viděl jejich odhodlání, udělal jsem pro ně maximum. A tak se stalo, že jsme v roce 2010 jeli Mistrovství České republiky, kde spolu kluci vyhráli vytrvalostní závod, což v tak obrovské a kvalitní konkurenci byl velký úspěch. Stali se tak úřadujícími českými mistry ve vytrvalostním okruhovém závodě třídy do 3500 ccm. V tomtéž roce se stalo několikrát, že chlapci jeli stejný závod a oba stáli na stupních vítězů.

Bohužel dotování závodění bylo složité a čím dále těžší i pro velké hráče. Postupně tedy slábla konkurence a na startovní čáře začala cyhbět velká jména. Když ze seriálu odejdou ta nejrychlejší auta, kvalita závodu klesá. My jsme hledali příležitosti a možnosti, jak dále závodit a účastnili se německého Porsche Supersport Cupu. Jiří stál na startovní čáře vytrvalostních závodů a Tomáš zase usedl za volant cupovky. Zde jako nejmladší v historii získal v osmnácti letech titul.  Jiří i Tomáš jsou opravdovými jezdci a vyhrávali kontinuálně tituly nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Jiří se okolo svých třicátin začal více cítit v pozici manažera. Krása minut, kdy vychutnáváte vítězství, endorfiny a adrenalin provázely jeho život po léta. Spolu se svým otcem však začali závodní okruh pozorovat mimo zorné pole volantu. Řekli jsme si, že je ideální čas pro seberealizaci v klidnějším tempu. Zažil jsem situace nahoru dolů, malé závody, velké závody, rozbitá auta, nehody, závody sám, s cizíma, se svýma dětma.... to jsem vše zažil a už byl čas na nástup plného působení mého syna Jiřího. Já se dále věnuji německé větvi našeho týmu a Jiří té nově zřízené Lamborghini sekci, se kterou jede již třetí sezónu. 

Jiří jr.

Jaké bylo vaše dětství?

S tátou jsem jezdil na závody snad od svých pěti let. Pomáhal jsem a časem mne již pouštěli i k drobnému mechaničení. Rád vzpomínám na svoje začátky, kdy jsme se učil jezdit a chodili jsme trénovat každé ráno před školou i každé odpoledne na brněnský okruh. Bylo to mnoho a mnoho hodin a ten pocit zlepšování jsem miloval. Pokaždé když jsem na okruhu sedl do auta, zajel jsem lépe a viděl, jak se posouvám. To je pocit, který mne hnal dopředu. Ve čtrnácti jsem si udělal okruhovou školu a začal závodit.
 

Co považujete za svůj největší úspěch?

Asi mé čtyři tituly mistra republiky i opakované získání vicemistra v Carrera Cupu. Nejvíce si však vážím prvního titulu mistra republiky, který přišel po třech letech snažení a opravdu těžké práce. V té době jsem stále měl velké sny o F1 a o tom „opravdovém závodním světě formulí“. Netušil jsem tehdy, jaký ten závodní svět je a že jezdit znamená investovat neskutečné množství peněz. Každý závod stojí peníze. Čím vyšší třída, tím nedostupnější bývá.

Jak jste se z role závodníka posunul do pozice manažera?

Závodil jsem v národní formuli, formuli BMW, Carrera Cupu.... A když za mnou přišel Josef Záruba s návrhem společné budoucnosti, ve které bych byl jeho osobním trenérem, byl jsem z této příležitosti nadšený. Stal jsem se jeho pravou rukou ve Formuli Renault a při špičkových závodech jsem si vyzkoušel pohled na okruh z druhé strany. Jiný typ odpovědnosti a jakýsi posun v mém přemýšlení o závodech jako takových se mi velmi zalíbil. Ocitl jsem se v roli trenéra, který zajišťuje vše od kondičky přes administrativu, smlouvy s partnery, komunikaci se španělským týmem AVF... Mé zkušenosti nám jako týmu byly k dobru a mohl jsem Josefovi z vlastní zkušenosti radit a dávat tipy na co nejkvalitnější jízdu na tom či onom okruhu..... V našem rodinném týmu jsem poté plynule přešel do role týmového manažera, který má na starosti více jezdců. 

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Provozuji nyní dvě auta Lamborghini Gallardo. Chtěl jsem atraktivní neokoukané vozy. Na konci roku 2015 se vyskytla příležitost koupit dvě pohárová auta a to pro nás znamenalo rozšíření týmu a našeho přesahu. Na Lamborghini Gallardo mám rád především jeho eleganci a jednoduchost. Závody a jízdy na okruhu hravě zvládne i začátečník, plnohodnotný zážitek však poskytne i profesionálovi. Pro představu na brněnském okruhu jezdíme čas 2:04. Příští rok bychom chtěli zakoupit nové pohárové vozy Lamborghini a opět posunout laťku našeho týmu výše.

Mnoho z nás by si rádo zažilo ony chvilky vítězství, chvíle plné adrenalinu, nadšení, euforie a silných motorů. Nádherná auta, která vás obklopují a v obrovské rychlosti se řítí okolo vás. Jiří Mičánek i jeho synové chtějí chvíle, které sami na vlastní kůži zažívali, zprostředkovat i dalším. Pro své klienty jsou schopní vytvořit stoprocentní komfort tak, aby si bezstarostně mohli jízdu užít. Jsou to odborníci ve svém oboru, kteří mají neuvěřitelné nadšení a jejich touha zažehnout jiskru motorsportu i v dalších srdcích jen tak neuhasne.